UAAAAAAAA!

TAk dnes nám to začíná! Kurňa, ani jsem nedospal...
Už to na mě leze! Předvýměnovej strees...
Dneska odpoledne to vybouchne...
Držte nám palce...

Každopádně tohle mě asi celej tejden nečeká: :-)

Stěny z papíru, prsty z olova, šusťáky z kašmíru a pekáče s vypečeným životem...

Francouzský zdi se musejí dělat z nějakýho superzvukovodivýho papíru. Jinak by mě asi těžko napadlo, že Irina (která bydlí nade mnou) se právě rozhodla předčasně ukončit svůj projekt a momentálně se snaží nacpat do svého kufru vybavení celého pokoje i se skříní a psacím stolem. Pravděpodobně bude jenom zametat. No, holt normální sobotní noc mezi dobrovolníkama. Žádná párty, žádná povyražení, tak jsem se rozhod, že zase trochu oživím svůj strádající blog. Kdybych měl aspoň nějaký nový obrázky. Informatici (řízlý psychoanalýzou) tvrdí, že náš blog je odrazem nás samých. No, dneska se mi to asi nepodaří vyvrátit (i když bych rád).

Přestává mě bavit objevování krás Bretaně. Za poslední tři měsíce jsem jich objevil tolik, že ty další už bych asi nedokázal ocenit. Má sbírka fotek různých druhů skalnatého pobřeží už pomalu začíná nabývat nudných rozměrů, tak jsem se rozhod jí předčasně uzavřít a prohlásit za dokončenou.

Už se taky nestydím přijít do práce o půl jedenáctý i přesto, že si ze mně všichni dělají srandu, že tam chodím jak do houslí. Už mi přestalo vadit, že si myslí, že tam jen sedim a plánuju si příští víkendovej výlet. Už to spíš vnímám jako nutnou součást mojí pozice zahraničního dobrovolníka v la Fédé. Začínám věřit v naší výměnu a vím, že jsme do toho dali hodně energie. Teď už nám zbejvá jen ten vlak dotlačit až na vrchol a pak ho (v pondělí odpoledne) pustit střemhlav dolů a doufat, že to nějak uřídíme...

No a asi se pomalu smiřuju s tím, že moje příspěvky na blog začínaj mít sestupnou tendenci. Asi je konec vybroušeným frázím, sbohem slovní hříčky, adieu vtípkům mezi řádky...

No a taky mi už začíná místy docházet, že se nejen můj blog, ale i celé moje žití tady pomalu chýlí ke konci. Čeká mě výměna, měsíc dotahování nedokončený práce, Ctiradova svatba, rodinná návštěva Bretaně, závěrečná párty a tradá sbohem slavnému Redonu. Sbohem našemu tureckému sídlišti, kde místo serenád hvízdají místní trubci, kde přebasované autorádio, stažená okna a bílé šusťáky se třemi až pěti pruhy jsou součástí každodenního kolorytu. Sbohem EVSce, sbohem sedmi děvčatům, které mě po devět měsíců dokázaly těšit i unavovat, rozesmát až k pláči i zahnat do nejhlubších koutů mého pokoje. Sbohem zvlášť těm, co mě jednoho předvánočního večera nechaly za neustálého podporování zvracet na svém záchodě po další prohrané bitvě se slovenskou slivovicou. Sbohem všem českým návštěvám, které mi pomáhaly hlouběji proniknout do místního života.

No, ale ještě to nebudeme zavírat úplně. Pravda, fotky moře a superúžasnejch skalnatejch útesů už sem asi žádný nedám. A taky asi nikdy nenapíšu tu spoustu věcí, co jsem slíbil v říjnu. Ale možná sem ještě hodím něco vypečenýho. Přece jenom, než si to tady vyžeru do úplnýho konce, čeká mě ještě několik výpečků, které je škoda na tom EVSáckém pekáči nechat mravencům. A každej přece ví, že výpečky jsou stejně nejlepší... :-)