Vstříc outsorcingu aneb Vaškovo zápisky z Bretaně

Tak už se tu ukázal i Vašek. Potom, co jsme v Redonu spáchali preparatory visit k historicky druhé redonské výměně, vydali jsme se na jeden krátký, leč velmi dobrodružný trip. Jeho shrnutí zde vidíte ve vizuální formě. Text je s velké části Vaškovým produktem, video zase produktem mým. Tak tady to je:

První zmínky o Bretani začínají "22. února 2009, 2:33 ráno, v nějaké vesnici v nějakém domě u někoho na posteli. Tak skončila tahle fenomenální párty Fest-Noz - bretonské kruhové a párové tance - a dokonce i do trojice.

Vyjeli jsme odpoledne s Kolíkem z Redonu se 3 spacákama, 1 karimatkou, 2 bagetama, 3 flaškama vody a vírou, že se NĚCO stane, a odvahou, že i kdyby se to nestalo, přespíme na louce a neposereme se z toho.

To NĚCO bylo jasný odhodlání, že zkrátka musíme sbalit nějaký místní holky, abysme u nich přespali a vyhnuli se tak mrznutí na stráni. Nebo že můžou ony sbalit nás.

Vydali jsme se na stopa do vesničky Plessé, kde se konal festival tradičních tanců, plni naděje a očekávání. Stop vyšel skvěle, na jeden zátah jsme tam byli. Vešli jsme do místního kulturáku a tam se žralo. Plný stoly, flašky vína. Za poplatek 8€ jsme se přidali, připadali jsme si teda u toho trochu jako Češi, protože jsme si samozřejmě do dvojce objednali jedno menu a jedli z jednoho talíře a pili z jednoho kelímku, protože jsme chtěli ušetřit na pivo.

Když se dojedlo, staříci blekurychle sklidili stoly a nastoupili do 3 soustředných kruhů. Jen tak začali zpívat a vydupávat taneček, a bylo to skvělý. Moc se to nelišilo od Tanců univerzálního míru, který se tancujou na Nesměni, měl jsem strašnou radost, že něco takovýho existuje i v původní evropský tradici.

Bretonci nebyli nijak vyšňoření jako u nás na plese, věkovej průměr 50, marně jsme vyhlíželi nějaký mladý maso.

Přesto jsem se cítil uvolněně - myslim, že Kolík taky - takovej ten šibalskej cestovatelskej požitkářskej postoj, kdy člověk nemá nic, nemá co ztratit, a jenom šmejdí, kde by se mu mohl přihodit nějakej malej zázrak...

Dali jsme se do řeči s dvěma mladýma holkama, mluvily trochu španělsky, takže to nabralo slušný obrátky. Už v tom navazování konverzací, úsměvech a narovnaným těle jsem cítil, že ten zázrak je blízko a že jsem mu otevřenej. Byla to dobrá cesta.

Holky byly družné, ale byl v tom háček - jedna byla moc hezká (ta se nám líbila oboum), a jedna řekněme vůbec né tak hezká (a to jsme se báli, že se jí možná líbíme). No a právě ta ne tak hezká mi řekla, že mam hezký oči, tak to jsem dostal strach. Ale pak mi zase ta hezká řekla, že bysme se mohli projít ven, tak sem se trochu uklidnil.

No, celý to překazil tatínek, kterej se najednou vyloup a holky musely domu. Naše vyhlídky na měkoučkou postel se vytratily. Nevadí, řekli jsme si - začíná druhé kolo.

Pak mě napadla ďábelská myšlenka, kterou Kolík pěkně odskákal, ale díky tomu teď nespíme pod stromem, ale na posteli, protože s těma holkama se ani ve druhým ani ve třetím kole zase nic nestalo, žádná nás nesvedla ani nevzala k sobě domu.

Teda jedna moc pěkná slečna, kterou jsem objevil, a se kterou se mi podařilo během dvou tanců navázat kontakt, se pak Kolíka ptala, jestli máme kde spát, ale on to celý pokazil, když se uřek že jo a teprve pak mu to došlo, že měl radši zalhat a tvrdit, že nejspíš budeme mrznout pod stromem (Situace byla ztracená už předem, Vašek se předtím uřek taky, pozn.Kolíka).

Přesto teď usínám s pocitem, že jsme si to dali jako králové, a že se z nás stávaj dost slušný borci, a že jestli to takhle půjde dál, tak po ránu budeme řešit wulftrap a zamknutý dveře. A to nejen na cestách, ale v úplně každodenním životě."

V tomto místě se mění rukopis, nyní velmi silně připomíná písmo Kolíka:

"Milý Vaškovo deníčku. Jak už víš, dneska to byl fakt haluzovej večer. I když jsme si včera dělali velký ideje (bába tě poleje) o tom, kde (a s kym) budeme touhle dobou líhat, nemůžu říct, že bych to vnímal jako zklamání. Sice jsem celej večer sondoval po areálu, kde na mě vyjukne nějaká ta kočenka a i když sem tam nějaká vyjukla, hned zase zajukla a já se k velkýmu činu neodhodlal.

V průběhu tohohle večerního nenaplňování našeho ďábelského plánu Vašek tak mimoděk prohodil, že by bylo hustý vylézt na to pódium a zeptat se, jestli nás někdo neubytuje. No a mne to brnklo na nějakou citlivou strunu, nejdřív jsem se tou představou bavil, pak začal přemejšlet, co bych tam asi tak řekl, pak šel ven rozdejchávat nervozitu z týhle hypotetický situace, pak do sebe lupnul dvě rychlý piva a našel pořadatelku, no a najednou jsme tam s Vaškem stáli a já tam drmolil vtípky o tom, jak jsme šťastný, že tohle můžeme vidět i když nám ty tance moc nejdou (ehm jak komu, pozn. Vaška) (Pocem a řekni mi to do vočí, pozn.Kolíka¹) a jestli by nás někdo neuložil k sobě na zahradu.

Sklidili jsme potlesk (Kolík sklidil potlesk, je to kabrňák, pozn. Vaška) a tři nabídky k noclehu, a teď už se válíme v posteli olízaný třema malamutama a básníme o príma večírku.

Jedinou skvrnou je notoricky se opakující fakt, že Vašek vyžral všechny hezký holky (to neni pravda, hned ráno měl Kolík v mobilu 3 zprávy od tý pěkný, pozn. Vaška).

Na druhou stranu ten dobrej pocit z jedný překonaný výzvy, při který se mi svíral žaludek, je taky super."

Kolíkovo rukopis končí, píše už zase Vašek:

"22. února 2009 večer - vlak Sauvenay - Redon, rozpáleni dnešním dnem, kdy jsme šlapali podél "divokého" pobřeží Atlantiku, zkoupali jsme se v oceánu, přičemž jsme si rozedrali nohy do krve - rozeběhli jsme se do vody po jemném písečku, ale ten bohužel skončil s vodní hladinou, kde začaly pěkně ostrý skaliska. To všechno se stalo poblíž vesničky Croisic, kde jsme si dali Crepes Marrón, kterej byl výrazně lepší než ten se šlehačkou, ze který se Kolíkovi dělalo blbě, jak se mu to tam v břiše smíchalo s tou ústřicí, kterou tam ráno poslal živou ve středověkým městečku na G, obehnaným hradbama a s krásnou katedrálou, kam nás v poledne po snídani odvezl ten hodnej francouzskej pár, u kterých jsme po Fest-Noz přespali a ani ty jejich obří vlčáci malamuti nás vůbec nesežrali.

Zde zápisky týkající se Bretaně končí. Začíná každodenní život. Ale ten je, jak už oba cestovatelé dobře vědí, přímým pokračováním cesty. Doufejme, že proto nezapomenou, že vlastně pořád nemají nic, nemají co ztratit a jenom šmejdí, kde na ně čeká nějakej zázrak...

Použitá literatura:

1) cit. dle Macháček, C., 2009. Ústní sdělení dne 1.1.2009, v rezidenci Markové N., za přítomnosti svědků Wortnera V. a Labohého J. Kontext výroku: univerzální odpověď citovaného na cokoli, ležícího na sněhu v silně podroušeném stavu, zopakováno několikrát během večera.

Ale neposralo se to úplně :-)

Tak tady je to malé evaluační video:

Na svatýho valentýna mezi půlky.... a pak se to posralo!

Jo, přesně tak to bylo a musím říct, že mě to mrzí, opravdu... Takhle jsem čtrnáctého unora kráčel do práce (v sobotu odpoledne-konal se tu takový malý kulturněhudební festival), bylo krásně slunečno, tak jsem cítil, jak do mě proudí ta jarní energie, jak je mi tak dobře a najednou mi došlo, že jsem přesně v polovině svého pobytu tady. Tak hezky mi to vyšlo. No a jak jsem byl v ráži z toho sluníčka, tak jsem se rozhodl, že to zvideodokumentuju. A jak jsem řekl, tak udělal a zplodil jsem krásný a upřímný video, na němž jsem jda podél řeky hodnotil uplynuvší půlku první a nastupující půlku druhou. A tak jsem měl velikou radost z toho, jak se mi to podařilo, jak jsem si ty dvě půlky krásně zevaluoval . A sám jsem z toho videa cítil, jak se tu tak postupně vyvíjím, skoro bych řekl až evoluji, až jsem z toho málem ejakuloval :-) Jo, bylo to fajn.
No a pak se to někde posralo a celé to video je prostě v řiti a tak ho nikdo neuvidíte. Ani já jsem ho neviděl... Je to škoda, takový to bylo pěkný a upřímný. A abych pravdu řekl, nechce se mi znova psát to, co jsem tak hezky spontánně odvyprávěl do objektivu svého canónu... Tak vám tu dávám alespoň malou ukázku z toho festivalu, na němž jsem toho dne pracoval. Abyste alespoň viděli, jak jsem to pěkně oslavil...
A než se to video na ten jůtůb nahraje, tak vám ještě řeknu, že Strasbourg je fakt moc pěkný město a až jednou pojedete kolem, tak se tam zastavte. Podívejte se do čtvrti Petite France a pak navštivte hospodu Chez Trois Brasseurs a dejte si jedno z jejich domácich piv. A uvidíte, že nekecám :-)

O mezinárodním projektu...

V poslednich deseti dnech jsem se zúčastnil jednoho suprového mezinárodního projektu. Byl to vlastně takový netradiční výměnný pobyt, jehož součástí bylo hned několik dobrodružných, ale taky humorných akcí. Uvedu jich několik pro nastínění charakteru celého projektu:

Prozkoumání starého a vyhlášeného keltského sídliště nedaleko Redonu, jež je podle mě slavné hned dvěma věcmi. Jednak je druhé největší v Bretani a jednak se na něm nedochovalo skoro nic.

Stopování v prudkém lijáku, které místo návštěvy Mont Saint Michelu skončilo ve vsi deset kilometrů od Rennes, odkud jsme vyráželi. Její jméno nám mělo jasně napovědět, že tam zatvrdneme na pěkně dlouho. Jmenovala se Betton a my jsme byli na kost prochcaní, než nám to došlo.

Troufalý pokus o ochutnání všech druhů belgických piv a omáček na hranolky. S omáčkama to skoro vyšlo, ale s těmi pivy jsem selhal. Dobrých deset jich bylo, ale od dokončení tohoto bláhového dobrodružství mě odradila hned první hospoda, co jsme navštívili. Jmenovala se Delirium a měli v ní přes dva a půl tisíce různých druhů piv. Z toho asi třicet točených. Ta druhá, ač krásně naleštěná a na první pohled zcela bezpečná, mě už jen utvrdila ve správném rozhodnutí. Piv v ní měli jen asi dvacet, ale jmenovala se Náhlá smrt.

Účast na jedné malé sobotní domácí párty, jejíž přípravy spočívaly ve vystěhování přízemí domu na dvůr, aby se tam všichni pozvaní vešli a naplnění jedné ze tří ledniček pivem od první po poslední přihrádku. Párty to nakonec byla, podle domácích, skromná. Přišlo jen šedesát lidí, po svých neodešel jen jeden (po nedělním poledni si pro něj musela přijet maminka) a druhý den ráno se podlaha vytírala jen šestkrát.

Jo, je to tak. Podle toho posledního odstavce asi mnoho z vás (tří,co tenhle blog pravidelně sledujete,) pochopilo, že se jednalo o projekt s Jeseterem. Minulý víkend přijel on sem (i s Ritou) a tento víkend jsem zase vyrazil já tam. Rita s Jeseterem přijeli stopem. Neuvěřitelně, za jeden den, s obrovskou porcí štěstí – z Belgicko-francouzské hranice až k nám do Redonu pod barák s jedním člověkem. Mělo mě napadnout, že výlet na Saint Michel stopem s nimi je pěkná blbost, protože všechno štěstí si vybrali den před tím. Pokud chcete vědět, jak se jim tu líbilo, pošlete Jeseterovi pár výhružných spamů, ať se nad sebou zamyslí (což evidentně neudělal od začátku prosince) a hodí zase jednou za uherský rok něco na blog.
No, ne, udělal! A to ještě dřív, než jsem tohle dopsal. No ale už to tu nechám, preventivně, aby to neflákal a viděl, že psát blog, to není jako práce s busolou, děti....
No, tak jsem to radši do Bruselu vzal vlakem s mezizastávkou v Lille, které vám doporučuju jednou navštívit. Krásné město plné starých domů a mladých holek, co samy lezou před foťák a pak vám do kapsy strkají email, abyste jim fotku poslali. Vašku, až přijedeš, uděláme si tam výlet :-)
No a v Bruselu bylo krásně. Strávil jsem tam tři noci, z nichž všechny tři jsem se aspoň trošku opil (když jsem už nechtěl, tak mě Jeseter přitlačil ke zdi s poznámkou, že bych ho pak pomluvil, že jsem tu zůstal jednu noc střízlivej a pak by za ním už nikdo nechtěl přijet). Strávil jsem tam dva a půl dne, v jejichž průběhu jsem viděl Brusel i Gent, snědl asi tři a půl kila hranolek a vaflí a navštívil Emu i všechny čtyři záchody v Jeseterově domě. A taky jsem měl sójovou svíčkovou. Tu vařila Ema. Jeseter k ní dělal speciální nevykynutý knedlík, jehož předností byla vysoká energetická vydatnost v poměru k celkem malému objemu. Ale byl moc dobrej. Jen by mohl v tý omáčce ležet dobrých šest hodin a dal by se z ní pak vytáhnout suchej. Nevím, třeba Jeseter vařil knedlík a vyšel mu nok...