Všechno se popletlo?

Petr Fiala tehdy stál někde na prázdném nástupišti... Ale poslední dny mě přivádí k názoru, že kdyby se tehdy nacházel na západě Francie, napsal by písničku s úplně stejným jménem. Jen by se to všechno popletlo trochu jinak.



V neděli dorazila vánoční atmosféra i do Redonu. Bylo 10 stupňů, slunečno, před domem voněla tráva (akorát nám posekali trávník) a já si vzal čepici a rukavice a šel jsem na vánoční trhy. Copak by to byla nějaká vánoční atmosféra bez čepice a rukavic?
Na trhu jsem si koupil svařák (ten se od nás Francouzi naučili opravdu dobře) a i když se mi tam opravdu líbilo, začal jsem si představovat sníh a opravdu se těšil domů. No, i kdyby měly být Vánoce na blatě, věřím, že Beskydy nezradí.

Minulý týden jsem zase pletl pomlázku. Advent v plném proudu, já si nastříhal vrbové proutky a na kroužku košíkářství jsem se jal předvádět české (možná spíš moravské, abys Ctirade neřekl :-)) tradice. Jednoho pána to tak zaujalo, že si nechal udělat dvoumetrovou. Prý o sobotě dělá „Père de Noel“ (francouzského Santu) a pomlázka mu bude ideálním prostředkem k popohánění své muly (už se nedivím ničemu). Ale musím říct, že teď už celá la Fédé umí alespoň jedno české slovo a já jsem se v pletení „pomlaska“ hodně zdokonalil. A budu trénovat ještě v únoru a březnu (žádají si další pomlázkové workshopy:-)). Tak se holky těšte o velikonocích!

Za ty tři měsíce, co jsem tady, jsem hodně vyrostl, co se dělání bramboráků týče. V koalici se Slovenkou Vejkou (která mimochodem, Vašku a Edit, bývala na střední nejlepší kámoška s naší Vejkou z psychologie) jsme je opravdu dotáhli k dokonalosti. Naposledy jsme je předváděli minulou sobotu na vánoční párty u našich kamarádů (též EVSáků) v Rennes. Naší vyšegrádskou bramborákovou spolupráci nepodpořil jen Polák Šimon (na obrázku), který dokázal celou noc celkem věrohodně předstírat, že je havranem.



A dnes ráno, když jsem se vracel z pekařství s čerstvou bagetou (abych si k ní usmažil vajíčka a kolem poledne posnídal v anglickém stylu), jsem u popelnic objevil super křeslo. Nejdřív jsem ho tak nenápadně okukoval a trochu se styděl, ale pak jsem si, Nikšo, vzpomněl na tebe, hodil bagetu domů a pro to křeslo se vrátil. Teď už ho suším a myslím, že večer už si v něm rozečtu knížku o trvale udržitelném rozvoji :-)

No a teď, jak jsem to dopsal, tak mám spíš pocit, že se to ani tolik nepopletlo, jako spíš propletlo. A tak se mi to asi líbí víc :-)

Mějte se krásně a hezké Vánoce s alespoň troškou sněhu!
H.

O jmelí a interkulturních rozdílech

Tak jsem zjistil, že Francouzi jsou v něčem tak trochu Američani (alespoň dle stereotypů, které o Američanech mám): Skoro každý Francouz starší 18ti let má řidičák i vlastní auto (místní omladina se většinou zacvičuje se starou dvěstěšestkou či podobným „úsporným modelem), kterým je schopný jet večer do baru, i když to má 200 metrů od domu. Pozdrav se taktéž skládá z „ahoj“ a „jak to de?“ – zcela zřetelná podobnost s americkým „Hi,how are you?“ – a stejně tak často bez patrného zájmu o odpověď („jo, jde to dobře, ale nevím, proč ti to vlastně říkám, jelikož už se zdravíš s člověkem vedle mě a pokládáš mu stejnou otázku“). Ve Francii je druhá nejhustší síť Mcdonaldů – kterým Francouzi říkají rozkošně „Magdo“ – na světě. Asi netřeba dodávat, kde jich je nejvíc.
Pokud si něco půjčujete, pronajímáte, organizujete, čeká vás spoustu papírování (hlavně pojištění a lékařská potvrzení), jehož cílem je vyhnout se situaci, že se něco stane a někdo vás za to zažaluje („Můj manžel umřel na selhání srdce při hraní bowlingu? Jaktože mohl hrát bowling ve vaší asociaci? Jaktože jste ho nechali hrát, aniž jste měli v ruce potvrzení od jeho osobního lékaře, že jeho srdce je v pořádku?“). Pořád se najde dost takových, kteří žijou v přesvědčení, že jsem přijel z Československa. Na Halloween nám na dveře buší děti, které po otevření roztáhnou igelitku s nevinným úsměvem a v očekávání, že do ní naházíme pár sladkostí („Proč kruci neřeknou aspoň básničku? Nebo alespoň blbé Bububu? Možná by stačilo i ,dobrý večer´...“). A o vánocích nosí dárky Père de Noël („vánoční taťka“), jehož taťkovské panděro a červený kožich hodný laciné striptýzové tanečnice velmi silně připomínají toho Amerikou zprofanovaného Santu Clause. Dárky děcka samozřejmě nacházejí až pětadvacátého ráno.

Dnes jsem se byl projet na kole podél řeky. A díky jedné věci jsem si připadal jak na projížďce okolím Janovic – na stromech je tu spousta jmelí. No, blíží se čas Vánoc, tak jsem ho domů přivezl spoustu. A ani to nestálo moc práce. Všechno jsem ho otrhal ze země. V Čechách to vždycky stojí daleko víc úsilí, protože u nás je všechno jmelí tak do pěti metrů výšky očesáno vánočními stánkaři. Tady ho žádní stánkaři nečešou, protože by ho nikdo nekoupil. Tahle tradice tady prostě neexistuje.
Jak jsem tak to jmelí česal, říkal jsem si: „zaplať pánbůh za ty interkulturní rozdíly...“

Jak jsem myslel, že jsem viděl kus světa...

Minulý týden jsem se zúčastnil povinného semináře pro zdejší dobrovolníky. I když jsem neměl jet daleko (jen asi 150 km na protější pobřeží), těšil jsem se, že zase zažiju něco nového. Redon je vážně maloměsto a když má člověk chuť vyrazit za zábavou, musí za devatero hor a lesů. A navíc jedeme na pobřeží, říkal jsem si, takže to bude super!
Hodně mě překvapilo, když jsme po příjezdu do St. Brieuc byli transportováni 50 km do vnitrozemí do malé vísky čítající asi tak 1000 obyvatel. Ta kromě francouzského smyslu sdružovat se (v obci existuje 22 asociací – celkem slušné skóre na 1000 lidí, ne?), jediného kostela a malého baru nepostrádala ani typický mrtvolný klid. No to nás ta Unie zase pěkně doběhla, říkal jsem si po příjezdu....
Čekal jsem živý seminář plný her a pohybu a musím říct, že po celkem asi 60ti hodinách sezení na židli (během šesti dnů) si můj zadek stěžoval hlasitěji, než po týdenním cyklovýletu s Kozlíkem. Vesnici jsem viděl za světla poprvé až poslední den, když jsme z ní odjížděli – a to fakt nekecám!



Na semináři nás bylo skoro třicet, z toho z každé země tam byl jeden, výjimečně dva lidi. Jen Němců tam bylo sedm. Byli celkem milí, některé z nich se chystám i navštívit, ale ten jejich jazyk... Člověk si při takové koncentraci musel dávat sakra pozor, kam si při obědě sedá, aby nemusel celé dvě hodiny a čtyři chody (Proč se tu oběd stává společenskou událostí, asi nemusím vysvětlovat) koukat do talíře, nebo po vejrech, protože neumí německy ani slovo. Jednou jsem tu chybu udělal a pochopil jsem, proč po vydání utrpení mladého Werthera spáchalo tolik lidí sebevraždu. Kdyby to Goethe napsal česky nebo francouzsky (nebo v jiném jazyce, jež zní na poslech veseleji – tedy v jakémkoliv), nikdo by ho dneska neznal. Nebýt francouzského lektora, který se nás snažil celý týden bavit třemi německými slovy, které nejspíš pochytil na předchozím semináři (jmenovitě: raus, scheisse a achtung), podařilo by se mi němčině celkem dobře vyhnout.
Takže abych se vrátil zpět, co do národností (ehm...) jsme byli opravdu bohatou skupinou. Už mám kamarádku z Ruska, co mi ukázala super fotky od Bajkalu. Už vím, jak se finsky řekne cikán a jak se stane, že finský kluk, takřka albín, dostane takové slovo jako přezdívku. Už vím, jak je možné, že Jordánka může být křesťanka a umí mluvit rusky. Taky už umím říct norsky na zdraví a vím, jak se estonsky řekne kočka. Vím, jak je možné, že turecké holky toho ví o EU víc, než dvacet EUropanů dohromady a taky chápu, proč do EU nechtějí. Taky jsem zjistil, že existuje alespoň jeden Ital, co umí mluvit nejen anglicky, ale i francouzsky. A taky vím, že je pořád ještě hodně Španělů, co nemluví ani anglicky, ani francouzsky. A dokonce ani italsky. Taky vím, jak se pečou jablka v karamelu a už poznám rozdíl, když mluví Brit a když Američan. A taky vím, že tuhle dovednost budu dál cvičit, protože oba pracují v Rennes (co by kamenem dohodil) na stejném projektu a mají velký dům s prázdným pokojem pro hosty (hned příští víkend to využívám). A taky mám konečně kamarádku od Mělníka :-)

A taky jsem po dlouhé době viděl mont St. Michel a už vím, proč se tam ztrácí turisti. A když přijedete, tak se tam s vámi vydám znova a tuhle historku vám řeknu.

A taky jsem si po návratu dom přečetl Jeseterův článek o jeho spolužácích a zjistil jsem, že jsem v porovnání s ním zase viděl hovno...

Strávil jsem 4 úžasné dny v Paříži! Kdo ji viděl, ví o čem mluvím. Kdo zná Adélu a navštívil její byt-ateliér, ví o čem mluvím. Bylo by to vyprávění na hodiny a já se nechci tolik rozjíždět, protože pak nevím, kdy přestat. Snad jen nějaké střípky:

Do Paříže jsem jel stopem. Lilo jako z konve, ale zvládl jsem 450 km za méně než 6 hodin. Na tři auta, z toho tři řidičky. Neuvěřitelné, v Čechách se mi skoro nestalo, že by mi zastavil někdo jiný než chlap. Ta třetí byla Francouzska, co se provdala za Španěla a teď spolu bydlí v Moskvě. I s dětma, z nichž jedno se jim narodilo v Koreji. To, co mi vyprávěním o Moskvě mě bavila přes dvě hodiny. Nakonec mi dala vizitku, ať se ukážu, až do Moskvy jednou přijedu. Nevím, jak jí napadlo, že po tom všem, co mi řekla, budu mít někdy chuť takový blázinec navštívit :-)
Zmokl jsem na Montmartru. Bar u dvou mlýnů jsem sice nenašel, ale zato jsem se dozvěděl o lidech, co dělají tour po všech místech, kde se Amelie natáčela. A taky už vím, že ve Francii existuje Hnutí za osvobození zahradních trpaslíků a že existovalo již před Amélií. Takže trpaslík, co posílal fotky z Moskvy a New Yorku není originální, protože už bylo mnoho jiných před ním...
V Paříži člověk může vydělávat úplně vším. Nemusí malovat portréty, ani dělat mimický spektákl v ulicích. Stačí být Čechem a umět obstojně zazpívat Měla babka čtyři jabka. Pak si sehnat reprák, autobaterii, mikrofon, diskmen a CDčko s midi melodií, to vše nainstalovat na důchodcovský nákupní vozíček a vyrazit do metra. Na Bastille nastoupím, hodím pár českých vypalovaček, pak obejdu vagon s kelímkem, posbírám drobné a na Répoublique jsem hned o několik euro bohatší.
Dvě nejvtipnější věci, které člověk může v Paříži slyšet, jsou Angličtina s francouzským přízvukem a Francouzština s přízvukem anglickým.
Coural jsem Paříží od rána do večera , pořád něco dělal a i když jsem byl utahaný jako kotě, pořád jsem neměl dost. Viděl jsem snad celé město. Spoustu věcí podruhé, některé potřetí. A objevil spoustu nových. Taky jsem spoustu ještě objevit nestihl. A taky jsem si ujasnil jednu věc. Do Paříže se asi budu vracet pořád. Minimálně ještě jednou na jaře :-) Kdo pojedete se mnou?

Nos Enfants Nous Accuseront

Aneb jak jsem včera poprvé navštívil Redonské kino.

Francií od začátku listopadu probíhá dokument Jeana-Michela Jauda o biopotravinách a hodně se tu o něm mluví. S jednou kopií filmu včera do Redonu zavítal i sám autor, tak jsem si řekl, že i přes stále velké mezery ve francouzštině u tohohle musím být, i kdybych z toho měl pochytit jen pár slov.
O tom, že tenhle film tu budí opravdu hodně pozornosti, mě přesvědčilo i do posledního místa zaplněné kino, což je prý v Redonu opravdová rarita.
No a protože nevím, zdali tenhle film vůbec překročí hranice Antverp či Alp, dovolím si tu, Kůčo, kromě zážitků i malou recenzi :-)


Nos Enfants Nous Accuseront (aneb „Naše děti budou vinit nás“) je vlastně takovým dokumentem, odehrávajícím se v jihofrancouzských obcích Gard a Barjac. Jejich zastupitelé se rozhodli změnit stravovací návyky v místní školní jídelně (která zároveň vaří pro místní důchodce) a začít vařit pouze z biopotravin. Film zachycuje nejen proces přechodu z normální stravy na bio a všechny procedury s tím spojené, ale taky reakce a komentáře dětí a rodičů a jejich osobní vztah k biopotravinám. Tato dokumentární část je pak zasazená do kontextu problematiky tradičního a bio zemědělství na globální úrovni. Ve filmu tak člověk může vidět záběry z konference o biopotravinách v sídle UNESCO, jednání zastupitelů Barjacu s místními zemědělci (a to jak klasickými tak bio), ale taky třídní schůzky, na nichž autoři projektu obhajují své záměry, nebo děti okopávající školní záhon a dychtivě konzumující plody své práce. Ve filmu je však spousta informací a záběrů, které bych se nebál označit za klišé. Na počátku člověk obdrží spoustu „strašidelných“ informací, jejichž pravdivost asi nikdy nedokážeme ověřit, jako například: „Každoročně v Evropě umře 100 000 dětí v důsledku chorob vyvolaných poškozeným životním prostředím,“ „Ročně se na světě použije tolik a tolik tisíc tun pesticidů.“ nebo: „Globální oteplování je ze 30% způsobeno tradičním zemědělstvím.“ Pak následuje seznam všech škodlivých látek ukrývajících se v banánech a párcích pocházejících s tradičního zemědělství, který je doplněn záběry na děti, které tyto banány a párky bezstarostně pojídají. Nelze opominout ani dojemné výpovědi lidí, kteří v důsledku chemického hospodaření v tradičním zemědělství onemocněli různými chorobami nebo vlivem užívání insekticidů přišli o dítě. Teď nejsem ironický, výpovědi podkreslené dlouhými záběry a vhodnou hudbou na mě vážně působily velmi silně. Na druhou stranu jsem si, pohlcený rozčilením na režiséra“ kladl otázku: „Proč to ze mě kruci tak ždíme? To nemůže být trochu víc objektivní a méně propagandistický?“
No a teprve na konci diskuse, která následovala po skončení filmu, jsem pochopil, že vlastně nemůže a že je to tak v pořádku. Jean-Paul Jaud není člověk, co by toho o bio či eko věcech věděl nějak moc. Spíš je to člověk, který umí zacházet s kamerou. Pracuje totiž pro francouzský Canal+, kde režíruje sportovní přenosy. Před čtyřmi roky onemocněl rakovinou a tehdy se rozhodl pro změnu životního stylu a začal jíst jen bio věci. Tvrdí, že jeho každoroční zdravotní testy jsou rok od roku lepší a po mnoha letech se dostal do figury, jakou měl v dobách svých studií. Věří, že je to hlavně zásluhou změny stravovacích návyků a má potřebu toto své poselství sdělit. Musím říct, že když jsem se zpětně podíval na film v tomhle kontextu, dokážu respektovat způsob, jakým film pojal a hodnotím ho jako dobrý. Není to film obsahující mnoho informací a různé úhly pohledu, vytvořený odborníky, ale spíš dokument o tom, že když člověk věří v bio, dokáže realizovat super „bioprojekt“. A taky je to sdílná a barvitá výpověď člověka, který věří, že mu biopotraviny změnily život.
Ještě jedna věc mě jako nefrancouze na filmu fascinovala. Je to, pro mě typicky francouzská, schopnost scházet se, organizovat se, neustále schůzovat a to všechno ve vší vážnosti a důstojnosti. Nejen s respektem k tomu, co dělají ostatní, ale i s vědomí hodnoty toho, co dělám já. To je věc, kterou se od Francouzů chci naučit :-)
Ale nejvíc mě na celém večeru potěšilo, že jsem minimálně polovině opravdu rozuměl! :-)

Jen tak zlehka zprostřed týdne...

Koupil jsem si kolo. Teda pronajal... Stálo mě 32€, ale mám ho až do konce června a když se na něm něco porouchá, tak mi to opraví zadarmo. Je super, jen jsem z něj byl zpočátku trochu nejistý. Zjistil jsem totiž, že jsem si v návalu nadšení pronajal kolo o trochu menší než bych potřeboval.
Ale řekl jsem si, že po městě to stačí a až se budu chtít pustit na nějaký velký cyklovýlet, tak si ho dojdu vyměnit za jiné...
Každopádně do práce se teď dostanu o 10 minut rychleji, tím pádem mám o 20 minut víc času na oběd. A musím říct, že jsem za ně rád. Oběd po francouzsku si žádá dostatek času – přece jen zpracovat 4 chody a probrat u nich vše od dopolední pracovní náplně až po zahraniční politickou situaci si žádá nějaký čas... A musím říct, že mě ty obědy tady opravdu baví...

V práci se pořád trochu hledám. Už se mi začíná dařit nacházet si práci, která mě baví, ale zatím ještě nemám pocit, že by mě to vyloženě naplňovalo, nebo že bych něco tvořil. Ale dnes jsem znovu získal chuť se tam najít. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. Doufám, že nějaký čas ano. Dnes jsme s ostatními dobrovolníky začali plánovat týden pro Evropu – je to náš společný projekt, co nás čeká v březnu, tak je to pro mě další práce, kde mám pocit, že něco tvořím...

A taky jsem zahájil okupaci Francie :-) Je to součást zkrášlovacího procesu mého pokoje. Na stěnu jsem si dal velkou mapu Francie a píchám si české vlaječky (které si předtím vyrobím) na místa, která jsem navštívil... A taky jsem dokončil svůj zážitkový kalendář – další nástěnný hand-made v mém pokoji, do kterého si zapisuju a zakresluju zážitky, které si chci pamatovat... Vedle ručně tkaného koberečku z Mali se vyjímá celkem pěkně :-) Myslím, že můj pokoj začíná vypadat fakt dobře, ještě nějakou kytku a bude to super. Přijeďte se podívat! :-)

O víkendu jedu konečně navštívit Adélu do Paříže. Budu tam celkem 4 dny, tak se na to fakt těším. Dost času na to, abych se po třech letech čekání snad konečně podíval do Rodinova muzea.

Pak mě čekají 3 dny práce a odjíždím na povinný týdenní seminář do St Brieuc. Takže s tím hledáním se v práci to asi trochu odložím na konec listopadu...

A začátkem prosince, pokud se zadaří, snad uvidím koncert Yanna Tiersena – toho, co skládal hudbu k Amélii.

Jo, myslím, že se mi tu líbí :-)

Jak jsem jel na výlet a zamiloval se...

Tak na to konečně došlo... Po měsíci tady jsem měl konečně strávit víkend v městě větším než je Redon, jehož centrum plouživou chůzí přejdete za 3 minuty a jehož největší a nejpopulárnější bar je o páteční špičce zaplněný asi tak, jako janovická Rychta každé všední dopoledne. A tím městem je Rennes.


Zvětšit mapuRennes je takové menší Brno. Je to univerzitní město a všichni v okolí ho považují za krásné a dynamické. A v tom menším Brně se ukrývá malý byt Madli (estonské kamarádky naší Zeidy), jež nám v pátek potvrdila, že nás ráda o víkendu uvítá. Ukuli jsme rychlý plán, že vyrazíme v sobotu v poledne (potom, co skončím v práci) a cestou stopem ušetříme peníze na večerní party.

Byl jsem překvapený, že na můj návrh jet stopem holky jednohlasně kývly. A tak jsme se rozdělili do dvojic a dali se do toho. Musím říct, že jsem si hned zkraje vzpomněl na Jesetera. Za hustého deště jsem stál u silnice se zdviženým palcem a rozmoklou cedulkou s nápisem Rennes a cítil, jak se mi blahem a nedočkavostí stahují půlky. Po měsíci první pořádný výlet!

Ferah, naštvaná potom, co na mě musela skoro hodinu čekat v dešti (dohodli jsme se, že až skončím v práci, potkáme se rovnou na kraji Redonu, ale každý jsme mluvili o jiném místě a pár minutek trvalo, než jsem ji našel :-) ), co minutu klela, že tohle nemá smysl, protože je zima a prší a nikdo nás nevezme. Nenechala se utěšit ani mým vyprávěním o tom, jak jsme s Edit ve dvě hodiny ráno stopli v Drážďanech Rumuna, co nás odvezl až domů a že na toho správného řidiče se vždycky chvilku čeká. Díky bohu, nečekali jsme ani půl hodiny. Celkem se mi ulevilo. Ferah je totiž univerzitní skoromistryní Turecka v taekwondu a já jí bez ustání tvrdil, že jsem si jistý, že nás během pár minut někdo vezme.
Rennes je fakt super! Krásné město, co má tytéž vlastnosti, které mám tolik rád na Brně: je dost velké na to, aby se v něm člověk nenudil a akorát na to, aby se dalo přejít pěšky. A dost malé na to, aby se v něm potkávali lidi, kteří se znají:

V sobotu k večeru jsme byli celkem hladoví. Zapomněli jsme totiž, že dušičky jsou ve Francii státním svátkem a všechno (VŠECHNO!) je zavřené. Nejen obchody, ale i všechny velké (u nás takřka non-stop otevřené) obchodní domy, dokonce taky informační centra a, věřte nebo ne, i veřejné záchody! No a po cestě k Madli jsme potkali paní, co si nesla bagety. Když jsme se zeptali, kde je v tuhle dobu sehnala, odkázala nás na nedaleké pekařství. Ale ať si prý pospíšíme, jelikož je tam pár posledních. Pospíšili jsme si a chytli čerstvé :-)
No a když jsme se v neděli odpoledne vraceli z centra, zastavila nás na ulici ta samá paní: „Tak co, chytli jste včera ty bagety? Já na vás večer myslela, jestli jsem vás poslala dobře a jestli jste to našli...“ Neuvěřitelné... Byl to pro mě druhý impulz, proč si Rennes oblíbit.

Tím prvním byl zrod mé nové lásky. Když jsem v neděli ráno stál před pekařstvím ve frontě na bagety a koukal, jak nikdo nikam nespěchá, jak se dávají do řeči lidi, kteří se vůbec neznají a pozoroval všechny ty dobroty, které jsem o pár minut později snídal, a pak platil pekařce, co mi s úsměvem na rtech přála hezký den, přišlo to jako blesk z čistého nebe. Tam jsem se zamiloval do francouzských pekařství!
Jsou fakt okouzlující. Překvapuje mě, že žádná globalizace, žádný tržní či politický systém je nepřipravily o poetiku, kterou tam člověk může zažívat den co den. Jsou jako mezera v realitě, kde se zastavil čas.
A když jsem pak ráno šel zpět s tím teplým pečivem a po cestě mě minul starší pán na kole, co měl v nosiči skříplé dvě bagety a noviny, říkal jsem si: „Jo, tak takhle chutná Francie!“

O fikci, realitě a drobných radostech

Už se mi párkrát stalo, že reakcí na to, co jsem tu napsal, bylo: „Ty vogo, tam je to super! Už se těším, až tam přijedu a všechno to uvidím.“ Přemýšlel jsem, proč se tak děje a došlo mi, že výběrem témat, o kterých tady píšu, se mi povedlo (alespoň u některých lidí) vytvořit takovou pěknou mediální bublinu o tom, že Redon je takový poloráj na zemi...

Tak jsem se rozhodl, že je na čase vydat se jinou cestou. Co kdybych po vzoru francouzského nového románu zdlouhavě a nudně popisoval všechny zdlouhavé a nudné události mého každodenního života tady, které se odehrávají ve všech těch zdlouhavých, nudných a ošklivých ulicích Redonu včetně každého kroku z patnáctiminutové chůze podél hlavního tahu Redonem, kudy chodím denně do práce? Vyvolal bych tím reálnější představy o svém životě tady? A chci to vůbec?

Asi se mi po měsíci povedlo překonat prvotní fázi ostychu a začal jsem si užívat věcí kolem a vstřebávat je všemi póry. Poslední dny se snažím využít každé příležitosti vyzkoušet si něco nového a i když se večer cítím opravdu unavený, mám pocit, že nemám dost :-) A čím víc věcí dělám, tím víc energie mám...

Minulý týden jsem taky začal nabývat pocitu, že si tu začínám nacházet svoje místo.Začaly přicházet takové ty všední události, které mě baví a které mi dávají smysl. V práci jsem se konečně dostal do kontaktu s děckama a myslím, že s nima zrealizuju i nějaké aktivity – konečně k tomu budu mít příležitost. Taky jsem se asi definitivně smířil s tím, že to nebude hlavní náplň mé práce tady a začal jsem to vnímat jako příležitost dělat jiné věci, které mě taky budou bavit. V prosinci tu například proběhne série divadelních představení (něco jako Adventní kalendář) a já budu mít možnost si vyzkoušet všechny možné činnosti, které k tomu patří od výroby kulis přes prodej svařáku ve stánku až po zvukovou režii. No, v nejhorším případě se někdo pozvrací, na někoho spadne polystyrenová sfinga a jedno představení bude pantomimické... Taky tu asi povedu kurz pletení pomlázky. Jsou z našich Velikonoc úplně na větvi a koncem března chtějí na toto téma dělat cirkusové představení :-) Pořád se mě ptají: „A to se to těm holkám líbí?“. Do nekonečna vysvětluju že ano! A když ani to nezabere, zavedu řeč na morální vyspělost našeho národa a rovnost příležitostí i o tradičních pohanských svátcích, kdy holky mají zmalované zadky a kluci jsou mokrý od hlavy až k patě.

Taky se nám povedlo dopsat projekt na výměnu. Byla to sranda, jak je člověk zvyklý na Jesetera, Edit a Vaška na hodně dobře zaběhnutou spolupráci, která mezi námi fungovala a najednou to píše s jinýma lidma a v jiném stylu. Je to zase nová zkušenost, že to jde dělat i jinak a taky je to dobře. Třeba když jsme lepili žádost: bylo to ctrl+c, ctrl+v v reálu, no posuďte sami: Ale bavilo mě to a myslím, že nám to spolu půjde. A musím říct, že jsem na nás hrdý, páč je to celé ve francouzštině :-)

Jo a začal jsem chodit na volejbal, každou středu večer. Je to skupina otevřená lidem všeho věku, pohlaví i úrovně (volejbalové i morální). A hned první večer jsem se tam fakt hodně nasmál. Když jsem tam přišel, řekli mi, že ode mě potřebují „le certificat medical“. Nevěděl jsem, co to je a na co to je a tak jsem si to nechal vysvětlit: Čeká mě návštěva doktora, kde za 20 euro udělám 10 dřepů, on mi změří tlak a tep a dá mi razítko na to, že jsem způsobilý hrát volejbal a stát se členem redonské asociace rekreačních hráčů volejbalu. Občas, tváří v tvář francouzské byrokracii nabývám pocitu, že Česká Republika je hodně punková země a já jsem na to hrdý. Ještě, že mám to super evropské pojištění, které mi těch 20€ proplatí. Protože jinak bych tu asi založil Asociaci hráčů volejbalu Vrchotových Janovic, kteří takové potvrzení nepotřebují.

Jo a v pátek chodím občas na lekce cirkusu. Ale protože je to součást la Fédé (kde pracuju) a chodím se tam jako jenom dívat, k doktorovi nemusím. Protože kdyby ne, musel bych tam jít dvakrát pro dvě různá potvrzení pro dva různé sporty. Je to vážně ujetý :-)

A rozhodl jsem se, že si pořídím kolo. Slyšel jsem, že se tu dá pronajmout kolo za 4 eura na měsíc, tak to jdu zítra prubnout.

Jinak už se mi občas stane, že na ulici potkám někoho známého. A minulý týden jsem pražil kaštany, vařil kaštanovou marmeládu, zahrál si badminton, připravoval s dětma Halloweenskou party, vyráběl kulisy pro divadlo a taky se mi povedlo projít zavřeným oknem. Teda ne doslova, okno zůstalo ve futru, jen jsem na něm vyrobil krásnou pavučinu. Trošku mě bolí nos a koleno, ale jinak žádný problém. Tady je všechno pojištěné (někdy dokonce několikrát) a „vlastně se vůbec nic neděje, protože takové věci se stávají...“ Jo, začínám se tu vážně cítit dobře. I když mi některé věci pořád schází. Ale přicházejí zase jiné, které taky nejsou špatné...

Bretonské deníky + Web 2.0 (říkám to dobře, Kůčo?) = přímá cesta k interaktivitě:

Tak jsem se rozhodl, že je čas udělat tento blog trochu interaktivní. A protože už jsem tu zaznamenal několik otázek či komentářehodných dodatků, nechci je nechat bez povšimnutí.

Nikšo, Kůčo, Ctirade: Už se tu trochu otrkávám a začínám chápat, že některá pravidla a nařízení tady lze bez postihu šulit. Takže co se týče ubytování tady, myslím že dva lidi na našem bytě nebudou až tak veliký problém. A i kdyby ano, pořád o patnáct schodů výše bydlí Vejka, co je velká Couchsurferka a myslím, že po laskavém požádání a malé pozornosti z Čech by na pár nocí mohla svůj gauč nechat osurfovat někým z vás.

Nikšo: Jeden celkem pěkný park už jsem tu objevil a myslím, že by se v něm spalo dobře. Ve svém středu ukrývá i malý kachňák, ideální na ranní osvěžení po ovíněné noci.

Zvětšit mapu

Pepo: Má little difference je tu opravdu většinu času jediná a popravdě řečeno bych v posledních dnech uvítal jakoukoli podporu ve formě fyzické přítomnosti malé odlišnosti podobného typu. Tedy přímá výzva na tebe: Co na to tvůj Árčí? :-)

Jesetere: Máš pravdu, s prací to zatím není úplně slavný. Trošku se tam pořád ztrácím a pořád si hledám svoje místo a jsem z toho trochu nejistej. Tak zatím dělám od všeho něco, někdy mě to baví, někdy tolik ne, ale myslím, že to půjde. Třeba teď jsem stavěl šapitó pro festival, který tu probíhal o víkendu a to bylo celkem fajn. Troška manuální práce a tak :-) Teď už vím, jak chutná cirkusovej život.
Mohl jsem si pak celej víkend říkat: „Tak tohle pódium, pod kterým paří všichni ti lidi, jsem stavěl já!“ :-)

Mimochodem, tímto bych ti chtěl s politováním sdělit, že to byl asi poslední festival tohoto druhu na dalších několik měsíců, takže až přijedeš, budeme muset zvolit jiný druh zábavy.



Ctirade: Tímto se ti omlouvám za osm piv. Je pravda, že jsem tě po osmi pivech nikdy vstávat neviděl. Ale když jsem to psal, nějak se mi v hlavě vybavil tvůj obraz, jak opilý vstáváš od stolu a s rázným gestem se chystáš vykonat něco, co sis zrovna v tu chvíli vymyslel, ač je evidentní, že v tomhle stavu to prostě nepůjde :-) Pokud se tu ukážeš, s radostí ti na vlastní náklady dopřeju tento zážitek s francouzským vínem.

Edit: Tvůj příspěvek o finštině mě fakt pobavil (pokud jste nečetli, vřele doporučuju), hlavně video "Hlava, ramena, kolena..." Před pár dny jsem tuhle hru hrál německy a měl jsem pocit, že to je hodně ujeté. Ale na tohle to fakt nemá! Myslím, že si to pustím ještě jednou a pobrečím si u toho smíchy :-) Je to jak Levas Polka - člověk má pocit, že ti lidi jen tak žvatlají, a oni přitom mluví existujícím jazykem. Neuvěřitelné!

Jesetere ještě jednou: Nevylučuju, že mě tam potkáš brzy. Po měsíci na maloměstě se mi stahujou půlky při pohledu na jakýkoli dopravní prostředek a má kamarádka, za kterou se chystám do Paříže (zhruba za 14 dní), se delší dobu neozývá, takže pomalu začínám vymýšlet náhradní program...:-)

Jak jsem potkal Juliena...

Pamatujete si Juliena? Toho bláznivého francouzského tanečníka z Taste Your Waste, tou dobou na EVS v Maďarsku? Toho, co pochází z Bretaně? Tak toho jsem tu o víkendu potkal...

Tak si skotačím na fesivalu a najednou se vedle mě objeví taková zvláštní tvář, kterou už jsem někdy viděl. Koukám na něj, mhouřím oči a zarytě přemýšlím, odkud ho znám... Z jeho výrazu čtu, že se v jeho hlavě odehrává podobný proces. A pak se nám to spojilo, tak jsme tam na sebe nevěřícně koukali...
No, vesměs jsme toho moc neprokecali i přesto, že jsme se tam střetli v pátek i v sobotu. Ptal se na vás, jak se máte a co děláte, ptal jsem se já jeho...Ale bylo to pro mě velké překvapení!
A jak se tam vlastně objevil? Jeho rodina pochází z Redonu a on se tam každý rok vrací na festival. Jak prozaické! Každopádně mě to utrdilo v přesvědčení, že svět je malej. Taková jedna velká vesnice, ve který se starý známí potkávaj na ulicích... A je to tak super, nebo ne?

Tři zářezy za dva dny...

...aneb kluk z chudý rodiny si vede fakt dobře!

Nejčtenějším deníkem ve Francii není překvapivě Le Monde. Dokonce ani Le Figaro. Je to, francouzské nacionální a regionální hrdosti odpovídající, série regionálních deníků – něco jako u nás Listy Benešovska. Vždycky jsem si říkal, kdo je vlastně čte. Koho zajímá, že v Kondraci přejelo auto sedmiletého chovného kohouta a že starosta Netvořic při úvodním projevu oslav 650 let založení obce pronesl sarkastický vtípek o historii vesnice, jímž hrubě urazil místní kronikářku? Tady to čte opravdu hodně lidí...
Jsou to zvláštní noviny. Je tam dvoustrana aktualit ze světa, pak dvoustrana aktualit z Francie, totéž z Bretaně a pak asi 15 stran dění v místním okrese – a to ještě přehledně geograficky rozdělené do čtyř komun. Píše se tam opravdu o každém prdu. No a protože my jsme tu celkem atrakcí, píše se tam občas i o nás.
Začali jsme tu s holkama takovou soutěž, kdo se během těch několika měsíců tady objeví v novinách nejčastěji. První tři týdny jsem těžce zaostával, holky měly přece jen nahnáno z předešlého měsíce a já pořád nic. Ale tento týden se to zvrhlo.

Objevil jsem se hned na třech fotkách a bez sebemenšího pocitu namyšlenosti si dovolím tvrdit, že můj kůň práskl do podkov a směle dobíhá ty pomalejší jedince, kteří přepálili začátek... No, ale abych nepředbíhal, ještě je dlouhá cesta do cíle... Přeju příjemný víkend, jdu vymýšlet něco excentrického pro místní tisk :-)

Můj první bretonský festival

Jak už to tak u pracujících bývá (je to sranda, řadit se do téhle kategorie), neděle se stává příhodným dnem k odpočinku. A pokud je člověk navíc pracujícím ATEISTOU, může v neděli místo návštěvy kostela vyrazit na výlet. Ten náš začal již v 8 ráno (pravdu jsem začal mluvit o odpočinku?). Po sobotní návštěvě kubánského baru v sousedním regionu (asi 15 minut chůze od našeho bytu, je to ale těsně za řekou, kde už Redon není Redonem, ale stává se z něj St. Nicolas de Redon a kde krajem není Bretaň ale Pays de la Loire – to jen pro pořádek), se nám vstávalo z postele asi stejně těžko jako Ctiradovi od stolu po osmi pivech. Ale vidina návštěvy tradičního bretonského festivalu nás vykopala z pelechů.



Kolem deváté jsme naskočili do auta, jež řídila Gaellanne, kamarádka mého tutora, která jela na festival a měla volná místa v autě. Spolu s ní v autě seděl Samuel – kluk z USA, který přes týden studuje v Bordeaux a o víkendu cestuje po Francii. Včera jel kolem a náhodou se dozvěděl, že kousek odtud bude v neděli tradiční festival a náhodou narazil na Gaellanne, která ho vzala s sebou. No a do toho jsem naskočil já, Turka Ferah a Estonka Zeidy a v tomhle multikulturním složení to hasili vstříc udržování bretonských tradic.
Do Pelliacu jsme dorazili asi tak v půl desáté ráno. Chtěli jsme stihnout Balade chanté – průvod jdoucí krajinou a zpívající tradiční bretonské písně. Místní šéfové parkovací logistiky se nám vysmáli, že jsme přijeli trochu pozdě. Průvod sice začíná v 10, ale od půl deváté se sedí ve společenském sále a pilně se nacvičuje. Zdatní bretonští pěvci předzpívávají ze zpěvníku čítajícího asi tak 60 halekaček, který si lze zakoupit u vchodu za 2 eura, a všichni ostatní sborově opakují. My jsme přišli v půl desáté a ani jsme si nekoupili zpěvník. Průšvih, říkal jsem si. Ale nakonec nebyl.
Po desáté jsme se všichni vyřadili do průvodu a vyrazili jsme jednotným krokem do přírody. Chudák Zeidy začala hekat ještě před začátkem, když se dozvěděla že naše procházka má předem vytyčenou desetikilometrovou trasu. Odhadem nás bylo tak něco přes pět set, většinou důchodců (ti běhali, že jsem čuměl) či rodin s dětmi (omladiny by se člověk nedohledal, holt místní teenagerstvo nemá moc o tradice zájem). No a pak to začalo – jeden začal předzpívávat a ostatní opakovali. Vzhledem k tomu, že se každá sloka opakovala zhruba desetkrát, chytali jsme se celkem dobře i bez zpěvníku. Abych řekl pravdu, mělo to celkem sílu, když taková grupa lidí jdoucí přírodou společně zpívá – je to vlastně takový vytuněný prvomájový průvod. V průběhu deseti kilometrů aktivita účastníků uvadala. Ha, říkal jsem si, tak ono to nebude s těmi tradicemi tak slavné. To jsem ale nevěděl, že si šetří síly na závěr. Při návratu jsme se těsně před městem (tou dobou už zcela zaplněným trhy a lidmi) zastavili, povinně jsme se všichni museli chytit do řetězu, zpívat co nejhlasitěji (a že nás kontrolovali, jestli to neflákáme) a za chůze vydupávat rytmus. Asi nějaký pozůstatek po napoleonově Armé du nord, či co. Mé poznámce, že v Čechách je zakázáno jít přes most jednotným krokem a že na to máme zákon, se lidi kolem buď tiše divili, nebo se mi prostě vysmáli. Holt jiný kraj jiný mrav.
Za zvučného zpěvu jsme dopochodovali na náměstí, dostali zadarmo polívku, a sledovali, jak si pár nejotrlejších důchodců na závěr ještě střihlo několik tradičních tanců. No a pak teprve začal ten festival :-)

Odpoledne se jedly kaštany, palačinky (asi to nejtradičnější v celé Bretani), pil se cidre, hojně (a na několika místech zároveň) se koncertovalo a prostě se slavilo. My jsme v naší multikulturní bandě obcházeli všechny stánky a degustovali tradiční krmivo (každý stánkař vám s úsměvem dá ochutnat, i když nemáte zájem si nic koupit).



No a došlo i na tanec. Během odpoledne se na různých místech tančily v různě velkých skupinách bretonské tance. Většina se tančí v kruhu a když se někdo chce přidat, musí prostě hupsnout mezi ostatní. Tak jsem po chvilce koukání, dychtiv okusit něco z místního folklóru, neváhal a prostě vpadnul mezi tanečníky (přesněji řečeno tanečnice – dva kluci vedle sebe tancovat nemůžou, to je nepsaný zákon). Ani jsem si nestihl všimnout, že jsem v kruhu byl zdaleka nejmladší a taky zhruba o hlavu až dvě vyšší, než všichni ostatní (říká se tu, že to je chudobou, ale i tak mě fascinuje, že ti Bretonci jsou takoví menší než průměrný Čech...). Po chvilce se přidaly i holky a tak jsme tam skotačili všichni pohromadě.
A byli bychom tam skotačili až do svítání, kdyby Samuelovi nejel vlak zpět do Bordeaux.

O koupání v oceánu, které nakonec BYLO koupáním v oceánu

Bylo a bylo a Bylo! A bylo to tady :-)


Zvětšit mapu

Ale abych nepředbíhal. Hezky popořádku...
Redon, Sobota 18:00 SELČ:
Vracím se z práce, unavený, nenávidící francouzštinu a všechny, kteří tímto jazykem mluví, nadšený počasím a radostí z toho, že se v půlce října musím schovávat do stínu, abych se na sluníčku neupekl. Na bytě se setkávám s Ferah a Vero, které odpoledne usilovně pracovaly na žádosti o grant na naší výměnu. Po šesti dnech pracovního nasazení se mi nechce představovat si sedmý a dalších pět, tak nasazuji novou strategii: Říjnová neděle + plus příznivá předpověď počasí (hlásá jasno a 25 stupňů celý den) = poslední letošní možnost vykoupat se v moři. Holky po chvilce váhání souhlasí a krátké sezení uzavíráme společným odhlasováním tvorby konkrétního plánu o nedělním ránu. Usínám s představou mořských vln a tropického vedra...

Redon, Neděle, 10:50 SELČ:
Otvírám oči unavený divokými sny, otvírám okenice a sleduji husté mraky, které se zdáli přihánějí k Redonu. Vycházím z pokoje a potkávám Ferah, která mě se svraštělým obličejem seznamuje s bolestí břicha a rozhodnutím zůstat doma. Mrzí mě, že nepojede s námi, registruji u sebe pocit lítosti a soucitu. Přesto odhodlán uskutečnit plán alespoň s Vero.

11:15 SELČ:
Přichází Vero, seznamuje mě se svým nachlazením a rozhodnutím zůstat doma. Nabízí Ferah prášek proti bolesti. Cítím rozpaky, váhání...

11:25 SELČ:
Husté mraky se usadily nad Redonem. Začíná pršet. Cítím beznaděj a proklínám bretonské nevyzpytatelné klima a francouzské meteorology.

12:00 SELČ:
Po váhavém zkoumání letáků a map v našem obýváku moc nevím, co s načatým dnem. Začínám cítit potřebu alespoň něco dělat a představa následujícího týdne v práci (a tedy v Redonu) ve mě vyvolává úzkost. Rozhodnu se, že večer udělám bramborákovou party, dojedu na kole nakoupit majoránku a víno (nebo jsem na něco zapomněl?) a pak se půjdu projet po okolí. Fyzická aktivita mi udělá dobře.

12:07 SELČ:
Zjišťuju že náš bytový favorit má obě duše prázdné a pumpičku nemáme. Vero mi oznamuje, že jejich kolo je rozbité, ale Kaija má na bytě dobré kolo. Beru osud do svých rukou a jdu si půjčit kolo od Kaiji.

12:18 SELČ:
Evidentně rozespalá Kaija mi věnuje klíč od svého kola. nasedám a rozjíždím se do kopce před naším domem. Několikrát za děsivého harašení prošlápnu na prázdno. Snažím se přehodit. Ten samý zvuk. Zkouším to znovu. Po asi osmi pokusech mám pocit, že pěšky bych byl rychlejší. Sesedám z kola a všímám si, že zadní brzda je povolená a je na spadnutí. Vracím kolo zpět do domu. Jsem zpocený, cítím vztek. Dochází mi, že ani výlet na kole nevyjde. Jdu do obchodu pěšky. Cítím nenávist a nutkavou potřebu fyzické aktivity. Utíkám městem do obchodu. Nenávidím Redon!

13:15 SELČ:
Zpět na bytě. Vyložím nákup a už tu nechci být ani minutu. Beru mapu, plavky, bagetu, sýr a jablko a se zarputilostí sobě vlastní oznamuji, že jedu k moři! Vyrážím na stop a přemýšlím, jestli to není blbost jet na výlet takhle odpoledne, s nejistotou, zda se vůbec dostanu z města.

Penn Lann, 14:50 SELČ (na videu kecám, sekl jsem se o hodinu):
NATAHUJU PLAVKY!!! Dokázal jsem to! Francouzi a obzvlášť Bretonci jsou senzační. Protože tu kromě řídké železniční sítě takřka není MHD, jezdí všude autem a navíc je neděle a v neděli se nikam nespěchá. "Potřebuješ 10 nebo 20 km jiným směrem? Není problém, já tě tam hodím..." cestou tam a zpět jsem stopl pouhá tři auta (A to je to kus cesty!). Z toho dva řidiči si se mnou zajeli. Třetí ne, protože taky jeli k moři :-)


Koupu se ve studeném oceánu, lezu po kamenech, sbírám škeble a kameny, svačím na pláži... Cítím radost a nadšení z moře! Připadám si silný a sebejistý a oceňuju se za to, že jsem se nakonec vydal! Cítím nehynoucí lásku k francouzským řidičům! Stopování mi připadá jako nejúžasnější způsob dopravy! Uzavírám se sebou plán vyjet si stopem o vánocích a strávit je na jihu Španělska...

A malá videodokumentace na závěr:


Jo, a ještě něco: Redon, Neděle 23:50 SELČ:
Bramboráky byly super! Československý recept a spolupráce s Vero se vydařily. Slyším blažené mlaskání a chválu z německých a tureckých úst. Otvírám třetí láhev vína. Mluvím nahlas. Směju se ještě hlasitěji. Poprvé, co jsem tady, si připadám opilý...

Tak už mi to došlo...

Tak! Jsem tu deset dní. Do práce už chodím druhý týden, šestnáctkrát jsem šel tou samou ulicí tam a zpět (snažím se prozkoumat i okolní cesty, ale některá místa člověk prostě neobejde, snědl jsem tak 6 baget a dva Camemberty (jen pro představu: do jednoho kola francouzského Camembertu by se vešly tak 3-4 Hermelíny), dvakrát jsem měl tu čest pojíst pokrmu tradiční turecké kuchyně z pod rukou mé spolubydlící Ferah, dvakrát jsem navštívil místní bar (z toho jednou jsem měl štěstí vidět famózní koncert kapely Sam’s Soul z nedalekého Rennes), vypil jsem tak tři litry vína a cidru a jednou jsem se zúčastnil večera tradičních bretonských tanců, které jsem ihned téměř všechny zapomněl.
Ale jedna věc mi došla až dnes. Byl to takový chvilkový intenzivní pocit a dnes na mě přišel hnedle dvakrát. Jednou, když jsem šel po ulici z práce a přemýšlel nad tím, jaká je to prekérka, že nerozumím takřka ani slovo, když se ti Francouzi baví mezi sebou a jak je to pro mě někdy náročné se pořád ptát, co říkají, nebo se naopak neptat a jenom dělat to, co dělají ostatní. Podruhé hned potom, co jsme dnes večer s Ferah a Svenjou dokoukali Shawn the Sheep (místo večerníčku - díky, Kozlíku :-) ) a já řekl, že máme ještě tolik dílů, že na to můžeme koukat až do Vánoc. Malá ochutnávka před závěrečným rozuzlením:


Tak v těchhle dvou momentech mi najednou tak nějak došlo, že tu teď budu nějakou dobu žít. Že jsem tu teprve deset dní (vážně teprve deset?) a čeká mě dalších dvěstěšedesáttři dní, které strávím v Redonu. Že to místo tady, tenhle byt s podivně dlouhou chodbou a obývákem plným pohledů a map, ta koupelna, ve které můžu při sprchování koukat z okna, tenhle pokoj, ve kterém nad tímhle zrovna přemýšlím, tyhle spolubydlící, ty ulice kolem, a ti lidi v těch ulicích, že se to stane na pár měsíců mým domovem. Je to trochu silné slovo, domov... A taky jsem se toho trochu zalekl... Ale když už tu mám strávit tolik času,tak bych si to tu měl udělat hezké a příjemné, ne?



No, když už jsme u toho, zítra se jedu podívat k moři. A taky tu asi založím rubriku „Little differences“, do které budu psát všechny věci, co mě tady svou odlišností udivují. A není jich málo. Malá ochutnávka dopředu: syrové žampiony a mrkev máčená ve směsi hořčice a majonézy. To stojí za zmínku, ne?

O Redonu a našem obýváku.

Dnes je neděle. Ideální den na výlet za krásami a taji blízkého či vzdáleného okolí. No, vzhledem k tomu, že kašlu, smrkám a sotva mluvím a venku prší (dnes nějak víc než obvykle :-)), rozhodl jsem se pro zkoumání toho spíš toho poblíž. No a začal jsem v obýváku...
Vzhledem k tomu, že náš byt momentálně obývá už pátá generace dobrovolníků, je tu spousta zajímavých věcí. Zbylo nám tu dost jídla (něco asi budeme muset k mé velké litosti vyhodit), různého koření, nějaké léky (viz jídlo), hry pro dlouhé chvíle, pohledy, letáky - máme všechny stěny polepené vším možným ze všech koutů Francie. A taky tu je spousta spousta map! Máme tu dva šanony map a prospektů z celé Francie, roztříděné podle regionů. Ať se člověk rozhodne navštívit sebevětší ďuru, určitě tu najde minimálně dva prospekty a jednu mapu. Tak si říkám, jestli vůbec má cenu cestovat po okolí. Udělám si čaj a dnes večer se podívám do Pyrenejí. Nebo třeba do Normandie...Nemusím platit za vlak, nemusím nemusím tahat batoh, dokonce se nemusím ani složitě vyptávat, nic hledat... No, uvidíme příští víkend :-)

Ale než jsem stihnul zalehnout, přece jen už jsem něco z Redonu viděl. Pro zájemce přikládám několik fotek:




No a tady ještě odkaz na několik fotek, jak si tady žiju:

O Biomarketu, seznamování a bacilech

No, jsem tu už třetí den a vzhledem k tomu, že od včerejška jsem zapojen do pracovního procesu (rozumějte užívám si seznamování s tím vším, co la Fédé dělá a ve volných chvílích tvořím plakát – prezentaci sebe sama – který bude viset ve foyer, lepší práci by člověk pohledal), zažívám spoustu nových věcí. Třeba dnes jsem navštívil skvělé místo – starou zavřenou továrnu, v níž se konají různý architektonický, ekofašistický nebo kulturní projekty – o ní až později.

La Fédé je od mého domu asi patnáct minut chůze. Když jsem tam tudy včera ráno šel poprvé (řekl bych, že je to tak měsíc zpátky, čas letí tak pomalu, když je všechno nové), po cestě jsem minul několik věcí, které jsem po skončení odpolední šichty neváhal prozkoumat. První z nich je Lidl – nechal jsem se inspirovat Jeseterovým básněním o nesrovnatelně kvalitnějších produktech v Lidlu belgickém. No, musím říct, že to nebylo až tak zlé, ale nic závratného. Pravda, zelenina vesměs francouzská a hlavně (ekofašisti, držte se) JEDNIČKOVÁ vejce. Pro majoritní populaci, která čísla na vejcích nezkoumá, vysvětlení k dispozici zde.

Po návštěvě Lidlu jsem cestou domů potkal pekárnu. Francouzskou pekárnu! Chodím do práce kolem francouzské pekárny, víte, co to znamená? Já taky ne, ale je to super :-) Mimo nepřeberného množství skvělého francouzského pečiva jsem si upevnil jeden letitý stereotyp, že všechny francouzské pekařky jsou fakt kočky (bez ohledu na věk).
No a pak to přišlo. Asi tak na půli cesty se nachází pro Čechy neuvěřitelně exkluzivní věc: Bio supermarket. Ale sakra hustej! Takhle velikej:


A vevnitř? No, co vám budu povídat (Ondro, přeskoč, nebo tě tohle zabije :-) ), mají tam všechno, o čem by si český ekofašista mohl nechat jen zdát. Ovoce, zeleninu, víno, cidre, luštěniny, obiloviny, maso, vejce, mlíko, sýry, máslo, čaje – všechno v bio kvalitě. Pak spoustu Fair-trade produktů, však to znáte. Ale co mě dostalo úplně nejvíc, je naber-si-sám koutek. Teda ona je to taková Chaps-Elysées. Edit, vzpomínáš? „Proč nejsou obchody, kde si člověk přijde s vlastní taškou a nandá si do ní, kolik čeho potřebuje a nemusí mít všechno balené?“ A ony jsou!
Vem si lopatku, ekotorbu a přijeď si nabrat některý z deseti druhů rejže (já myslel, že rejže je jen jedna – taková podlouhlá bílá – a hotovo!), těstovin, luštěnin, oliv, čajů... No, ceny jsou tam trochu vyšší (tak dvakrát až třikrát), ale dají se tam najít věci levné, dokonce levnější než u nás – třeba francouzský biokvočny jsou skromný jako paní Bovaryová.

No, ale dělám tu víc věcí, než že chodím po nákupech. Především se teda seznamuju. Všude a pořád. Seznamuju se s městem (brzo taky uvidíte, že stojí za to), s naším bytem (pořád ještě rozsvěcím světlo v chodbě místo na záchodě), s bretonským počasím (během deseti minut tu může třikrát zapršet, dvakrát svítit slunce a teploměry se můžou strhat běháním nahoru a dolů) s francouzským řádem pro všechno a pro všechny (pracovní doba bývá pevně daná a dodržuje se – rozumějte nepracuje se déle – a po mimo ní mají lidi buď la vie sociale nebo la vie privé – a oba mají jasné hranice), s byrokracií a administrativou (Redon je na hranici dvou regionů, takže kromě vlaků, které jsou naštěstí státní, tu nejezdí takřka žádná hromadná doprava, protože tu financuje kraj – a který to bude, to by se asi nedohádali), s tím, že tu nikdo nikam nespěchá (řekl bych, že v tomhle směru jsem se dokázal asimilovat téměř dokonale) a hlavně s lidmi. A těch je hodně. S mou pamětí na jména je to fakt oříšek, zatím je pro mě každý Francois nebo Jacquelline :-) A z toho všeho dohromady na mě skočila má první francouzská viróza. Ještě že jsem s sebou vzal ten rum. V kombinaci s horkým mlíkem a medem dělá z mého krku zase použitelný seznamovací nástroj.

A na závěr ještě jednou k těm pravidlům: Pravidla se vztahují i na návštěvy dobrovolníků. Můžu na bytě ubytovat jednoho člověka maximálně na týden. To v případě, že na bytě tou dobou nebude jiná návštěva a že s tím souhlasí ostatní spolubydlící. Pokud je osob víc, je tu k dispozici hostel (v koordinující organizaci) za 12€ na noc, ale maximálně na víkend. No, to trochu mění situaci, co? :-) Kdybych byl v Čechách, tak bych se na takové pravidlo vykašlal, ale tady ve Francii se pravidla neobcházej. Nejen proto, že by mě kvůli tomu mohli předčasně poslat domů, ale i proto, že to tu tak prostě funguje. No, jediné co s tím tady můžu udělat, je uspořádat proti tomu stávku :-)

Tak kolik jim dáme, Karle?

Tak už jsem tady! To je teda gól! Sedím si ve svém pokoji ve třetím patře celkem slušně samovětratelného paneláku (o tom až později :-)) v Redonu (někde v Bretani – při slově Bretaň se to ve mně chvěje zaručeně nejvíc, ale ještě nevím přesně proč :-)). To je ta hezčí stránka příběhu. Ta horší je, že sedím u počítače místo toho, abych objevoval krásy nejbližšího okolí. Ale na to dojde už brzy, asi tak za 30 minut :-)
Ale hezky po pořádku...
Znáte Karla a Karla? Dva řidiče z účastníků zájezdu. Pro nezasvěcené přikládám malou ukázku:



Několikrát jsem si na ně v průběhu cesty vzpomněl. Dávali nám dvacet, pak patnáct, pak se s námi ztratili a pak se nemohli dostat z péyage – ani jeden z platebních automatů jim tu závoru prostě neotevřel, ač všechna ostatní auta strávila u automatu max 15 vteřin. No, ale celou věc vyřešili elegantním způsobem – otočili se a jeli dvacet km zpátky na na východ, kde člověka ještě automat nenahradil. A jak to ještě všechno řešili společným plánováním – měl jsem kliku, že jsem seděl vepředu a mohl sledovat a poslouchat vývoj každé logistické kličky, kterou nás obdařili. A musím říct, že jsem se bavil tolik, že mi vůbec nevadilo takřka dvouhodinové zpoždění na příjezdu do Paříže.

Jediný nedostatek byl, že z Paříže jsem tím pádem viděl jen kus metra a krásný kolotoč před nádražím Montparnasse – jak stvořený pro Jesetera s Vojtou :-)


No a po třech hodinách v TGV (takové lepší pendolino, v němž člověk pozná, že jede 300km/h až když jede podél dálnice, v ostřejší zatáčce kouká do země nebo když mu v tunelu zalehnou uši) jsem vystupoval v Redonu. Až těsně předtím jsem si poprvé říkal: „Kruci, jaké to tady vlastně bude, jací budou ti lidi, co mě tu vlastně čeká?“ A začalo se mi chtít kakat :-) Do té doby (ač jsem to očekával tak týden předem), jsem byl v úplném klidu a nějak mi pořád nedocházelo, že jedu na rok pryč... No, ale zpátky k tématu. Nervozita ze mě spadla hned potom, co mě na nádraží kromě svěžího každodenního bretonského deštíku přivítalo 5 rozesmátých holek – to se mi asi stalo poprvé a naposledy :-) A pak to začlo...
Z Lydie (mé tutorky) jsem fakt nadšený! Stará se o mě jako o vlastního. Provezla mě autem po městě, ukázala mi centrum (skvostné), přístav (říční, ale skvostný), klášter (skvostný), la Fédé (kde budu pracovat) a prodejnu biopotravin, odvezla mě na večeři a pak mi předala pokoj (to celé stále za doprovodu ostatních holek, Vašku :-)) a řekla mi plán na zítra. Pak mě holky spolubydlící uvítaly Cidrem (takové pro Bretaň hodně typické a sakra dobré jablečné víno), já, aby se neřeklo, jim to oplatil českou Bechrovkou a bylo. No a večer jsem si v posteli přečetl putovní dopis od Ondry ze Zélandu, který tu na mě už čekal – celkem dobré překvapení! No, některé z vás už brzy taky zastihne...

No a o pokoji, výhledu, větrání, Redonu a lidech kolem až později, všechno má svůj čas. Nejdřív to musím aspoň trochu poznat. Nu, každopdádně se teď nesu na takové té vlně počátečního nadšení, kdy je všechno nové a úplně super. Tak doufám, že mi ještě chvíli vydrží, zatím mě to baví :-)
Mám se krásně, mějte se tak taky! :-)



Na závěr pohled z okna mého pokoje. Jo, není nad maloměsto,co říkáš Emo? :-)

Před odjezdem

Do odjezdu mi zbývají ještě tři dny. Ale už mě svrbí prsty, když vidím, že na tom mým novým blogu ještě není jediný pořádný příspěvek.Tím se rovnou dostávám k důležité věci: Kůčo, díky za jeho vybarvení a vyhlazení do současné, takřka dokonalé podoby. Ať všichni vidí, že sis dal záležet :-)

No, tři dny jsou ještě hodně. Do té doby stihnu ještě oběhnout babičky, pomoct tátovi nahodit část domu a třikrát vyndat z krosny naprosto zbytečné věci, abych je tam pak třikrát vrátil jako naprosto nepostradatelné. No, hromada to zatím není veliká a přitom už tam leží spousta nezbytností. Třeba žonglovací míčky, fair-tradeová čokoláda, láhev jindřichohradeckého rumu, plavecké brýle a všech osm DVD Červeného trpaslíka. Základní vybaveni pro případ, že by mě tam všichni začali srát a ještě k tomu přestal fungovat internet :-)

Lydie (moje tutorka) mi dnes poslala harmonogram mých prvních dnů v Redonu a fakt jsem žasnul. Na prvních deset dní mám krásný rozvrh s dopoledními a odpoledními políčky, kde je napsáno, kde budu a s kým a co potřebuju s sebou. Trochu jako Rimmerův harmonogram přípravy na důstojnické zkoušky, řekl bych. Jen to není tolik barevné. Ale musím říct, že mi to vyhovuje a fakt se na to těším. Celých těch prvních deset dní se o mně bude někdo starat a bude mi říkat, co mám kde a s kým dělat. Ani nebudu mít čas přemýšlet o tom, jak se mi tam líbí... Krásné! Co víc si může chorobně přemýšlivý student psychologie přát? No, ale v tuhle chvíli pro mě francouzská realita začíná i končí výstupem z vlaku na nádraží v Redonu a tam se uvidí...

No, a to je pro dnešek vše. Ještě přidám autentické foto janovického Honzy, který se s rancem buchet (díky za ně, Ivo) vydal do světa na zkušenou...

No a další zápis bude až v říjnu ze světa...

Tak ahoooj vy všichni! Bude se mi stýskat. Ale jedu si to užít, ne? :-)