UAAAAAAAA!

TAk dnes nám to začíná! Kurňa, ani jsem nedospal...
Už to na mě leze! Předvýměnovej strees...
Dneska odpoledne to vybouchne...
Držte nám palce...

Každopádně tohle mě asi celej tejden nečeká: :-)

Stěny z papíru, prsty z olova, šusťáky z kašmíru a pekáče s vypečeným životem...

Francouzský zdi se musejí dělat z nějakýho superzvukovodivýho papíru. Jinak by mě asi těžko napadlo, že Irina (která bydlí nade mnou) se právě rozhodla předčasně ukončit svůj projekt a momentálně se snaží nacpat do svého kufru vybavení celého pokoje i se skříní a psacím stolem. Pravděpodobně bude jenom zametat. No, holt normální sobotní noc mezi dobrovolníkama. Žádná párty, žádná povyražení, tak jsem se rozhod, že zase trochu oživím svůj strádající blog. Kdybych měl aspoň nějaký nový obrázky. Informatici (řízlý psychoanalýzou) tvrdí, že náš blog je odrazem nás samých. No, dneska se mi to asi nepodaří vyvrátit (i když bych rád).

Přestává mě bavit objevování krás Bretaně. Za poslední tři měsíce jsem jich objevil tolik, že ty další už bych asi nedokázal ocenit. Má sbírka fotek různých druhů skalnatého pobřeží už pomalu začíná nabývat nudných rozměrů, tak jsem se rozhod jí předčasně uzavřít a prohlásit za dokončenou.

Už se taky nestydím přijít do práce o půl jedenáctý i přesto, že si ze mně všichni dělají srandu, že tam chodím jak do houslí. Už mi přestalo vadit, že si myslí, že tam jen sedim a plánuju si příští víkendovej výlet. Už to spíš vnímám jako nutnou součást mojí pozice zahraničního dobrovolníka v la Fédé. Začínám věřit v naší výměnu a vím, že jsme do toho dali hodně energie. Teď už nám zbejvá jen ten vlak dotlačit až na vrchol a pak ho (v pondělí odpoledne) pustit střemhlav dolů a doufat, že to nějak uřídíme...

No a asi se pomalu smiřuju s tím, že moje příspěvky na blog začínaj mít sestupnou tendenci. Asi je konec vybroušeným frázím, sbohem slovní hříčky, adieu vtípkům mezi řádky...

No a taky mi už začíná místy docházet, že se nejen můj blog, ale i celé moje žití tady pomalu chýlí ke konci. Čeká mě výměna, měsíc dotahování nedokončený práce, Ctiradova svatba, rodinná návštěva Bretaně, závěrečná párty a tradá sbohem slavnému Redonu. Sbohem našemu tureckému sídlišti, kde místo serenád hvízdají místní trubci, kde přebasované autorádio, stažená okna a bílé šusťáky se třemi až pěti pruhy jsou součástí každodenního kolorytu. Sbohem EVSce, sbohem sedmi děvčatům, které mě po devět měsíců dokázaly těšit i unavovat, rozesmát až k pláči i zahnat do nejhlubších koutů mého pokoje. Sbohem zvlášť těm, co mě jednoho předvánočního večera nechaly za neustálého podporování zvracet na svém záchodě po další prohrané bitvě se slovenskou slivovicou. Sbohem všem českým návštěvám, které mi pomáhaly hlouběji proniknout do místního života.

No, ale ještě to nebudeme zavírat úplně. Pravda, fotky moře a superúžasnejch skalnatejch útesů už sem asi žádný nedám. A taky asi nikdy nenapíšu tu spoustu věcí, co jsem slíbil v říjnu. Ale možná sem ještě hodím něco vypečenýho. Přece jenom, než si to tady vyžeru do úplnýho konce, čeká mě ještě několik výpečků, které je škoda na tom EVSáckém pekáči nechat mravencům. A každej přece ví, že výpečky jsou stejně nejlepší... :-)

O invazi, astronomii a ječící Ivce :-)

O tom, že jaro přišlo do Bretaně, už nelze pochybovat asi měsíc. Je to informace, co se celkem rychle roznesla široko daleko, především do mé rodné řípovitoblaníkovité (nebo braníkovité?) domoviny. Nelze však přičítat všechny zásluhy mému blogu Výrazně se na tom podílely i jiné komunikační kanály, jako třeba blog Editin, co povětrnostními podmínkami výrazně posiluje míru jarnosti toho mého.

Poslední čtyři víkendy jsem vlastně nedělal nic jiného, než cestoval s českými kamarády po zdejším okolí. Spolubydlící už si ze mě dělaj srandu, že jsem tu zahájil českou invazi a postupnou metodou „vaření žáby“ se snažím připojit Bretaň k zemím Koruny české. No nebylo by úplně od věci, kdyby se to povedlo. Ale k věci :-)

Posledními okupanty byli snoubenci Macháčkovi. Přijeli v období, kdy moje dlouhodobě kumulovaná nevyspalost vlivem několika posledních pařeb kulminovala, a proto jsem se s jejich entuziasmem „vidět celou Bretaň za dva dny“ těžko vyrovnával. Když člověk navíc vezme v potaz, že Ctirad vstává každý den do práce v šest hodin, marně jsem hledal argumenty pro svůj postoj, že vyrážet k moři v devět ráno je fakt brzo. Nezabral ani můj majstrštich s astronomickým časem (viz níže), takže druhý den (o nedělním ránu!) jsem kolem deváté už postával v pekárně čekaje na porci teplých baget.
Po snídani jsme vyrazili do centra Redonu, kterou jsme loudavou chůzi prošli za 20 minut křížem krážem. Tož jsme se vydali stopovat k moři. Vyjdeme z města a zvedneme palec. První auto jedoucí kolem zastaví, vykoukne z něj sympatická mladá slečna, co se nás ptá, kam míříme. Říkám, že kamkoliv k moři. A tož ona na to: My jedeme do Quiberonu, tak si naskočte. „Kurňa, to je klika!“ říkám si. „Nejhezčí pobřeží v okruhu 200 kilometrů a oni tam zrovna jedou!“ No po cestě nám ještě nabídly (ta slečna totiž jela na výlet s maminkou), že se k večeru vrací stejnou cestou do Redonu a že nás rády vezmou zpět, jestli chceme.
No není tohle z pr*ele klika? No řekněte...

No, vezmu ty dva dny letem bretonským světem: Prošli jsme se po pláži, po útesech, potkali gothicmetalového dudáka (fakt nekecám!), zdokonalili techniku koupání mezi kameny (takže příště, Vašku, žádný puchejře ani řezný rány), prošvihli jsme příliv na mont Saint Michel, měli ještě několikrát kliku při stopování, našli pár mušlí, porušili zákon o pití alkoholu na veřejnosti, našli pár krabů,
zahodili všechny mušle a kraby co jsme našli, potkali slovensky mluvícího francouze a řídili metro.

No, fakt jsme se nenudili. A nakonec to byla i sranda, takže jsem úplně zapomněl na to, že nejvíc ze všeho se mi chce spát...

A jak je to s tím astronomickým časem? No, je to jednoduchý: Bretaň se z geografickýho hlediska nachází na stejné úrovni jako Anglie, což znamená, že by tu mělo být o hodinu míň tak, jako v Anglii. Když navíc vezmeme v potaz fakt, že minulý víkend se posouval čas (z reálného na nějaký blbý imaginární letní) o hodinu dopředu, hnedle se nám z devíti hodin stane sedm. A to je sakra brzo! Nechápu, že je to nepřesvědčilo...

Tak Zdar!

Jo a přikládám i video. Tentokrát jsem měl tak motivovanou návštěvu, co točila všechny videa sama, já to jen nakrouhal...:-P

Tak, dneska se mi nechce plodit nic světoborného...
Tak sem hodím nějaké video a bude :-)
No, abyste neřekli, že se tu flákám... Takhle to vypadá, když se sejde 8 dobrovolníků a dostanou k dispozici na týden celý město. Jo, je to trochu francouzsky, titulky jsem tentokrát nedělal :-)



A tady je druhá půlka...



Jo a taky jsem přidal pár fotek do toho článku o pět centimetrů níž... A ty taky myslím stojí za to...

Pěkné dny z deštivé Bretaně posílá Kolík, co vyráží vyzvednout snoubence Macháčkovy...

Bleskosvodem...

Už to zase začíná na blogu váznout... To znamená, že se mám dobře a nenacházím čas na to, abych plodil vtipné a vybroušené příspěvky. Ale abych to zase úplně nezazdil, vezmu cvalem dva poslední týdny (nebo tři?). No, mezi devátým a třináctým březnem jsme spustili La Semaine de l'Europe (tedy evropský týden). Za tímto propagandistickým názvem se však skrývala celkem podařená taškařice plná dobrých mezinárodních snídaní, basketbalových mačů v kolečkových křeslech, večerů s hubdou a poezií, interkulturních her a krátkometrážních filmů. Na ty jsem zvlášť hrdej, páč jsem ke všem těm filmům dělal titulky. Obohacení polského filmu o francouzské titulky bych nejlépe vystihl jednou z Plíhalových básniček:
Po ulici kráčí Zdenek
a je celý od písmenek.
Vpředu, vzadu, prostě hrůza,
posrala ho v letu múza.

No, musím říct, že mé subtitle skills (dále jen SS) během několika dnů vyhopsaly ze zanedbatelného průměru do nejvyšších pozic. Takže pokud budete někdy potřebovat něco otitulkovat, víte kam se obrátit.

No a po divokém pracovním týdnu jsem se vydal na týden zasloužených prázdnin... CELÝ TÝDEN!
No, strukčně...
Do Redonu dorazila Míša, tož jsme putovali společně.
Byli jsme na ostrově (pro googlechtivé kamarády přidávám jméno: Ile d'Ouessant googlemaps rozpozná dobře) a vypadalo to tam asi takhle:

A co, já to sem rovnou hodím všecko, ať se práší za kočárem....



Dali jsme si třínoční bivak, vyzkoušeli si naostro následky francouzské stávky, spali pod stromem uprostřed města (to jsou ty následky), viděli největší francouzský keltský šutr, seškrabovali námrazu z věcí a taky se koupali v oceánu (no, moc jsme tomu nedali, asi po pěti tempech na každou stranu). Jo a taky jsem viděl svého prvního delfína! A o tom vám povyprávím až někdy naživo :-)
Z hektických dní zdraví (prozatím neúspěšně) o odpočinek se snažící Kolík.

Už zase...

Minulou sobotu na to zase došlo. Tentokrát to ale bylo se vším všudy (nahlas občane!). Nebylo to už jen tak mimochodem, v rychlosti, v deseti minutách a šmitec... Naplánovali jsme si to předem, oznámili včas veřejnosti a dali tomu celé odpoledne (legitimujte se,občane). Nevíc bylo krásně, tak jsme si s tím vylezli na sluníčko (probůh, vy jste tam dva?). A bylo nás na to skoro čtyřicet!

Jo, zase jsme dělali pomlázku... A bylo to fakt super. Přišli mladí, přišli staří, dokonce i hendikepovaní. Některým to šlo dobře, některým míň, ale všichni se děsně snažili. Někteří tolik, že se i přes zjevnou nejistotu celou dobu tvářili, že to opravdu už chápou. Světlo světa tak spatřily dvě unikátní a naprosto nové techniky, které v Čechách ještě neznáme.

Byla to fakt sranda. Doteď je několik lidí, kteří si myslí, že jsem si dělal srandu, když jsem vykládal o tom, jak na velikonoční pondělí umotáme tatary a jdeme mydlit holky, které na nás vysloveně čekají a jsou zklamané, když nikdo nepřijde. Teda asi ne všechny, ale o Nikše jsem jim ve smyslu posílení tradice nevyprávěl :-)
Teď když si zpětně prohlížím ty fotky, mám z toho fakt dobrý pocit. Naučil jsem dobrých třicet Francouzů motat tatary a co víc, povedlo se nám zorganizovat fakt super zábavný odpoledne. A odcházím z toho taky obohacenej. Mnoho z těch lidí přicházelo s nápadama, kde a jak pomlázky použít a rozšířili tak mou zjevně zaujatou mysl, v níž byla pomlázka pouze nástrojem k bití holčičích zadků (Tak co? Už jsi dal Olině pořádnou rychtu?).


Navíc ti lidi pracují na přípravách karnevalu, co tu bude koncem května. Je to celé v hmyzím duchu a podle reakcí, které jsem minulou sobotu vysledoval, bude mít každej brouk v průvodu na hlavě místo tykadel dvě pomlázky.

Vstříc outsorcingu aneb Vaškovo zápisky z Bretaně

Tak už se tu ukázal i Vašek. Potom, co jsme v Redonu spáchali preparatory visit k historicky druhé redonské výměně, vydali jsme se na jeden krátký, leč velmi dobrodružný trip. Jeho shrnutí zde vidíte ve vizuální formě. Text je s velké části Vaškovým produktem, video zase produktem mým. Tak tady to je:

První zmínky o Bretani začínají "22. února 2009, 2:33 ráno, v nějaké vesnici v nějakém domě u někoho na posteli. Tak skončila tahle fenomenální párty Fest-Noz - bretonské kruhové a párové tance - a dokonce i do trojice.

Vyjeli jsme odpoledne s Kolíkem z Redonu se 3 spacákama, 1 karimatkou, 2 bagetama, 3 flaškama vody a vírou, že se NĚCO stane, a odvahou, že i kdyby se to nestalo, přespíme na louce a neposereme se z toho.

To NĚCO bylo jasný odhodlání, že zkrátka musíme sbalit nějaký místní holky, abysme u nich přespali a vyhnuli se tak mrznutí na stráni. Nebo že můžou ony sbalit nás.

Vydali jsme se na stopa do vesničky Plessé, kde se konal festival tradičních tanců, plni naděje a očekávání. Stop vyšel skvěle, na jeden zátah jsme tam byli. Vešli jsme do místního kulturáku a tam se žralo. Plný stoly, flašky vína. Za poplatek 8€ jsme se přidali, připadali jsme si teda u toho trochu jako Češi, protože jsme si samozřejmě do dvojce objednali jedno menu a jedli z jednoho talíře a pili z jednoho kelímku, protože jsme chtěli ušetřit na pivo.

Když se dojedlo, staříci blekurychle sklidili stoly a nastoupili do 3 soustředných kruhů. Jen tak začali zpívat a vydupávat taneček, a bylo to skvělý. Moc se to nelišilo od Tanců univerzálního míru, který se tancujou na Nesměni, měl jsem strašnou radost, že něco takovýho existuje i v původní evropský tradici.

Bretonci nebyli nijak vyšňoření jako u nás na plese, věkovej průměr 50, marně jsme vyhlíželi nějaký mladý maso.

Přesto jsem se cítil uvolněně - myslim, že Kolík taky - takovej ten šibalskej cestovatelskej požitkářskej postoj, kdy člověk nemá nic, nemá co ztratit, a jenom šmejdí, kde by se mu mohl přihodit nějakej malej zázrak...

Dali jsme se do řeči s dvěma mladýma holkama, mluvily trochu španělsky, takže to nabralo slušný obrátky. Už v tom navazování konverzací, úsměvech a narovnaným těle jsem cítil, že ten zázrak je blízko a že jsem mu otevřenej. Byla to dobrá cesta.

Holky byly družné, ale byl v tom háček - jedna byla moc hezká (ta se nám líbila oboum), a jedna řekněme vůbec né tak hezká (a to jsme se báli, že se jí možná líbíme). No a právě ta ne tak hezká mi řekla, že mam hezký oči, tak to jsem dostal strach. Ale pak mi zase ta hezká řekla, že bysme se mohli projít ven, tak sem se trochu uklidnil.

No, celý to překazil tatínek, kterej se najednou vyloup a holky musely domu. Naše vyhlídky na měkoučkou postel se vytratily. Nevadí, řekli jsme si - začíná druhé kolo.

Pak mě napadla ďábelská myšlenka, kterou Kolík pěkně odskákal, ale díky tomu teď nespíme pod stromem, ale na posteli, protože s těma holkama se ani ve druhým ani ve třetím kole zase nic nestalo, žádná nás nesvedla ani nevzala k sobě domu.

Teda jedna moc pěkná slečna, kterou jsem objevil, a se kterou se mi podařilo během dvou tanců navázat kontakt, se pak Kolíka ptala, jestli máme kde spát, ale on to celý pokazil, když se uřek že jo a teprve pak mu to došlo, že měl radši zalhat a tvrdit, že nejspíš budeme mrznout pod stromem (Situace byla ztracená už předem, Vašek se předtím uřek taky, pozn.Kolíka).

Přesto teď usínám s pocitem, že jsme si to dali jako králové, a že se z nás stávaj dost slušný borci, a že jestli to takhle půjde dál, tak po ránu budeme řešit wulftrap a zamknutý dveře. A to nejen na cestách, ale v úplně každodenním životě."

V tomto místě se mění rukopis, nyní velmi silně připomíná písmo Kolíka:

"Milý Vaškovo deníčku. Jak už víš, dneska to byl fakt haluzovej večer. I když jsme si včera dělali velký ideje (bába tě poleje) o tom, kde (a s kym) budeme touhle dobou líhat, nemůžu říct, že bych to vnímal jako zklamání. Sice jsem celej večer sondoval po areálu, kde na mě vyjukne nějaká ta kočenka a i když sem tam nějaká vyjukla, hned zase zajukla a já se k velkýmu činu neodhodlal.

V průběhu tohohle večerního nenaplňování našeho ďábelského plánu Vašek tak mimoděk prohodil, že by bylo hustý vylézt na to pódium a zeptat se, jestli nás někdo neubytuje. No a mne to brnklo na nějakou citlivou strunu, nejdřív jsem se tou představou bavil, pak začal přemejšlet, co bych tam asi tak řekl, pak šel ven rozdejchávat nervozitu z týhle hypotetický situace, pak do sebe lupnul dvě rychlý piva a našel pořadatelku, no a najednou jsme tam s Vaškem stáli a já tam drmolil vtípky o tom, jak jsme šťastný, že tohle můžeme vidět i když nám ty tance moc nejdou (ehm jak komu, pozn. Vaška) (Pocem a řekni mi to do vočí, pozn.Kolíka¹) a jestli by nás někdo neuložil k sobě na zahradu.

Sklidili jsme potlesk (Kolík sklidil potlesk, je to kabrňák, pozn. Vaška) a tři nabídky k noclehu, a teď už se válíme v posteli olízaný třema malamutama a básníme o príma večírku.

Jedinou skvrnou je notoricky se opakující fakt, že Vašek vyžral všechny hezký holky (to neni pravda, hned ráno měl Kolík v mobilu 3 zprávy od tý pěkný, pozn. Vaška).

Na druhou stranu ten dobrej pocit z jedný překonaný výzvy, při který se mi svíral žaludek, je taky super."

Kolíkovo rukopis končí, píše už zase Vašek:

"22. února 2009 večer - vlak Sauvenay - Redon, rozpáleni dnešním dnem, kdy jsme šlapali podél "divokého" pobřeží Atlantiku, zkoupali jsme se v oceánu, přičemž jsme si rozedrali nohy do krve - rozeběhli jsme se do vody po jemném písečku, ale ten bohužel skončil s vodní hladinou, kde začaly pěkně ostrý skaliska. To všechno se stalo poblíž vesničky Croisic, kde jsme si dali Crepes Marrón, kterej byl výrazně lepší než ten se šlehačkou, ze který se Kolíkovi dělalo blbě, jak se mu to tam v břiše smíchalo s tou ústřicí, kterou tam ráno poslal živou ve středověkým městečku na G, obehnaným hradbama a s krásnou katedrálou, kam nás v poledne po snídani odvezl ten hodnej francouzskej pár, u kterých jsme po Fest-Noz přespali a ani ty jejich obří vlčáci malamuti nás vůbec nesežrali.

Zde zápisky týkající se Bretaně končí. Začíná každodenní život. Ale ten je, jak už oba cestovatelé dobře vědí, přímým pokračováním cesty. Doufejme, že proto nezapomenou, že vlastně pořád nemají nic, nemají co ztratit a jenom šmejdí, kde na ně čeká nějakej zázrak...

Použitá literatura:

1) cit. dle Macháček, C., 2009. Ústní sdělení dne 1.1.2009, v rezidenci Markové N., za přítomnosti svědků Wortnera V. a Labohého J. Kontext výroku: univerzální odpověď citovaného na cokoli, ležícího na sněhu v silně podroušeném stavu, zopakováno několikrát během večera.

Ale neposralo se to úplně :-)

Tak tady je to malé evaluační video:

Na svatýho valentýna mezi půlky.... a pak se to posralo!

Jo, přesně tak to bylo a musím říct, že mě to mrzí, opravdu... Takhle jsem čtrnáctého unora kráčel do práce (v sobotu odpoledne-konal se tu takový malý kulturněhudební festival), bylo krásně slunečno, tak jsem cítil, jak do mě proudí ta jarní energie, jak je mi tak dobře a najednou mi došlo, že jsem přesně v polovině svého pobytu tady. Tak hezky mi to vyšlo. No a jak jsem byl v ráži z toho sluníčka, tak jsem se rozhodl, že to zvideodokumentuju. A jak jsem řekl, tak udělal a zplodil jsem krásný a upřímný video, na němž jsem jda podél řeky hodnotil uplynuvší půlku první a nastupující půlku druhou. A tak jsem měl velikou radost z toho, jak se mi to podařilo, jak jsem si ty dvě půlky krásně zevaluoval . A sám jsem z toho videa cítil, jak se tu tak postupně vyvíjím, skoro bych řekl až evoluji, až jsem z toho málem ejakuloval :-) Jo, bylo to fajn.
No a pak se to někde posralo a celé to video je prostě v řiti a tak ho nikdo neuvidíte. Ani já jsem ho neviděl... Je to škoda, takový to bylo pěkný a upřímný. A abych pravdu řekl, nechce se mi znova psát to, co jsem tak hezky spontánně odvyprávěl do objektivu svého canónu... Tak vám tu dávám alespoň malou ukázku z toho festivalu, na němž jsem toho dne pracoval. Abyste alespoň viděli, jak jsem to pěkně oslavil...
A než se to video na ten jůtůb nahraje, tak vám ještě řeknu, že Strasbourg je fakt moc pěkný město a až jednou pojedete kolem, tak se tam zastavte. Podívejte se do čtvrti Petite France a pak navštivte hospodu Chez Trois Brasseurs a dejte si jedno z jejich domácich piv. A uvidíte, že nekecám :-)

O mezinárodním projektu...

V poslednich deseti dnech jsem se zúčastnil jednoho suprového mezinárodního projektu. Byl to vlastně takový netradiční výměnný pobyt, jehož součástí bylo hned několik dobrodružných, ale taky humorných akcí. Uvedu jich několik pro nastínění charakteru celého projektu:

Prozkoumání starého a vyhlášeného keltského sídliště nedaleko Redonu, jež je podle mě slavné hned dvěma věcmi. Jednak je druhé největší v Bretani a jednak se na něm nedochovalo skoro nic.

Stopování v prudkém lijáku, které místo návštěvy Mont Saint Michelu skončilo ve vsi deset kilometrů od Rennes, odkud jsme vyráželi. Její jméno nám mělo jasně napovědět, že tam zatvrdneme na pěkně dlouho. Jmenovala se Betton a my jsme byli na kost prochcaní, než nám to došlo.

Troufalý pokus o ochutnání všech druhů belgických piv a omáček na hranolky. S omáčkama to skoro vyšlo, ale s těmi pivy jsem selhal. Dobrých deset jich bylo, ale od dokončení tohoto bláhového dobrodružství mě odradila hned první hospoda, co jsme navštívili. Jmenovala se Delirium a měli v ní přes dva a půl tisíce různých druhů piv. Z toho asi třicet točených. Ta druhá, ač krásně naleštěná a na první pohled zcela bezpečná, mě už jen utvrdila ve správném rozhodnutí. Piv v ní měli jen asi dvacet, ale jmenovala se Náhlá smrt.

Účast na jedné malé sobotní domácí párty, jejíž přípravy spočívaly ve vystěhování přízemí domu na dvůr, aby se tam všichni pozvaní vešli a naplnění jedné ze tří ledniček pivem od první po poslední přihrádku. Párty to nakonec byla, podle domácích, skromná. Přišlo jen šedesát lidí, po svých neodešel jen jeden (po nedělním poledni si pro něj musela přijet maminka) a druhý den ráno se podlaha vytírala jen šestkrát.

Jo, je to tak. Podle toho posledního odstavce asi mnoho z vás (tří,co tenhle blog pravidelně sledujete,) pochopilo, že se jednalo o projekt s Jeseterem. Minulý víkend přijel on sem (i s Ritou) a tento víkend jsem zase vyrazil já tam. Rita s Jeseterem přijeli stopem. Neuvěřitelně, za jeden den, s obrovskou porcí štěstí – z Belgicko-francouzské hranice až k nám do Redonu pod barák s jedním člověkem. Mělo mě napadnout, že výlet na Saint Michel stopem s nimi je pěkná blbost, protože všechno štěstí si vybrali den před tím. Pokud chcete vědět, jak se jim tu líbilo, pošlete Jeseterovi pár výhružných spamů, ať se nad sebou zamyslí (což evidentně neudělal od začátku prosince) a hodí zase jednou za uherský rok něco na blog.
No, ne, udělal! A to ještě dřív, než jsem tohle dopsal. No ale už to tu nechám, preventivně, aby to neflákal a viděl, že psát blog, to není jako práce s busolou, děti....
No, tak jsem to radši do Bruselu vzal vlakem s mezizastávkou v Lille, které vám doporučuju jednou navštívit. Krásné město plné starých domů a mladých holek, co samy lezou před foťák a pak vám do kapsy strkají email, abyste jim fotku poslali. Vašku, až přijedeš, uděláme si tam výlet :-)
No a v Bruselu bylo krásně. Strávil jsem tam tři noci, z nichž všechny tři jsem se aspoň trošku opil (když jsem už nechtěl, tak mě Jeseter přitlačil ke zdi s poznámkou, že bych ho pak pomluvil, že jsem tu zůstal jednu noc střízlivej a pak by za ním už nikdo nechtěl přijet). Strávil jsem tam dva a půl dne, v jejichž průběhu jsem viděl Brusel i Gent, snědl asi tři a půl kila hranolek a vaflí a navštívil Emu i všechny čtyři záchody v Jeseterově domě. A taky jsem měl sójovou svíčkovou. Tu vařila Ema. Jeseter k ní dělal speciální nevykynutý knedlík, jehož předností byla vysoká energetická vydatnost v poměru k celkem malému objemu. Ale byl moc dobrej. Jen by mohl v tý omáčce ležet dobrých šest hodin a dal by se z ní pak vytáhnout suchej. Nevím, třeba Jeseter vařil knedlík a vyšel mu nok...

Surrealistické obrazy bretonské chřipky

Od soboty ležím v posteli s chřipkou. Ale nemůžu říct, že bych se nudil. Viděl jsem už tři filmy (díky Kůčo :-)), spoustu toho přečetl a taky se docela prospal. No a kromě toho nasbíral nové, celkem nevšední zážitky. Dnes v noci mě kupříkladu probudil průvan, který mi mlátil s dveřma. Když jsem došel do obýváku, zjistil jsem, že naše balkónové dveře (říkám jim tak, přestože to, co se nachází za nimi, se i v míře chronického optimismu dá jen těžko nazývat balkonem) byly dokořán otevřené. Nevím, co to bylo za úlet, ještě nikdy se nám samy neotevřely.
Včera v noci nám zase z ničeho nic začal mluvit záznamník. Ač je to speciální záznamník, který místo velkého displeje disponuje zabudovaným řečníkem, jež vás provází nastavením, takhle sám od sebe se nám rozpovídal poprvé. Teda spíš rozpovídala – má totiž hlas ženský. Vždycky si tak něco pronesla, pak bylo chvíli ticho, pak to nějak okomentovala a bylo... Nechápu to... O čem si asi tak v pět ráno mohla povídat? To, že jsem pár hodin nato šel v Janovicích na zmrzlinu a rázem se ocitl v Paříži, kde jsem z ničeho nic na ulici potkával spolužáky ze střední, co mi někde mezi eiffelovkou a bulvárem St. Michel v mobilu ukazovali fotbalové výsledky Sparty za poslední tři sezóny, mě už ani tak, po samomluvícím záznamníku, nezaskočilo.
No, tak jsem radši dnes zůstal doma a do práce nešel... Kdoví, co by se tam v těchhle bláznivých dnech mohlo přihodit.
Každopádně doteď věřím, že balkónové dveře byly dnes v noci fakt otevřené a ten záznamník včera opravdu mluvil, ač jsem ho slyšel jenom já.
Tak se mějte pěkně a pokud jste nemocní, raději se pořádně vyležte. O ruské ruletě mezi mnou a toustovačem vám povím radši až jindy...
le Kolík

PS: Abych tu šedivost bretonské chřipky přece jen něčím oživil, přidávám pár fotek zasněžené Paříže z kraje ledna. To je taky celkem ojedinělá a záhadná událost :-)

Taky jedna politická...

Za ty tři měsíce, co jsem tady, se velmi často setkávám s takovým, už bych se nebál říct kulturním fenoménem: Je to taková tenká modrá linie mezi běžnými událostmi, kterými tu každodenně proplouvám. Potkávám ji při poslouchání hovorů na ulici, při obědech, když otevřu noviny, dokonce i při lekcích francouzštiny.

Mluví tu o něm všichni. A nikdo ho tu nemá rád (nerad používám tyhle zobecnění, ale v tomhle případě to fakt není daleko od pravdy). Je to někdo, do koho si za 14 Euro můžete píchnout pár jehel jako do voodoo panenky. A ať už obrazně, nebo opravdu, píchají všichni. Tak jsem si říkal, že budu trendy a taky si píchnu...

Moc tomu nerozumím... Je to vlastně taková národní schizofrenie. Ještě jsem tu nepotkal nikoho, kdo by ho měl rád. Záchvaty smíchu pak ve mně vyvolává představa Francouze, který jen tak mezi řečí prohodí: „ Jo, ten Sarko, to je fakt prima chlap. Dost toho pro naši zemi udělal a má nás rád...Taky ho mám rád...“
Ve volbách ho chtělo 53 procent lidí. Tak kde je těch více než 25 milionů lidí, co ho chtěli za prezidenta? Náš francouzštinář razí teorii, že 90% jeho voličů to dnes úspěšně zapírá a zbylých 10% se při optání červená a studem leze pod stůl.

Na druhou stranu jsou ho plné noviny. V prosincovém Le Figaro ho vyhlásili politikem roku, načež se na následující stránce rozplývali nad jeho vánoční cestou do Brazílie, kde se i přes sváteční čas neváhá ujmout diplomatických jednání a zintenzivnit francouzsko-brazilské vztahy, zatímco jeho Carla poctí svou návštěvou a nabídkou pomocné ruky jakousi nadaci.

A co proti němu mají? Já vlastně nevím... Jediné, co jsem se dozvěděl, je, že sahá na francouzské svaté krávy: 35 hodin pracovního týdne a všeobecný zákaz práce v neděli (nevím, jak ten zákon funguje, ale je fakt, že v neděli se pracuje snad jen na železnicích).

No a pak, když odjíždím po vánočních prázdninách z Čech a na benzínce si na cestu dám nějaké to pořádné čtení (rozumějte Reflex), je tam opět Sarkozyho požehnaně. Ale oproti tomu francouzskému, poctivý český tisk se nebojí ho setřít se vším všudy. No, a taky si ho vychutnali v Zeleném Raoulovi, kterého najdete tady. Ten fakt stojí za to...

Mimochodem, viděli jste už opilého Sarka na zasedání G8? :-)