Jak jsem myslel, že jsem viděl kus světa...

Minulý týden jsem se zúčastnil povinného semináře pro zdejší dobrovolníky. I když jsem neměl jet daleko (jen asi 150 km na protější pobřeží), těšil jsem se, že zase zažiju něco nového. Redon je vážně maloměsto a když má člověk chuť vyrazit za zábavou, musí za devatero hor a lesů. A navíc jedeme na pobřeží, říkal jsem si, takže to bude super!
Hodně mě překvapilo, když jsme po příjezdu do St. Brieuc byli transportováni 50 km do vnitrozemí do malé vísky čítající asi tak 1000 obyvatel. Ta kromě francouzského smyslu sdružovat se (v obci existuje 22 asociací – celkem slušné skóre na 1000 lidí, ne?), jediného kostela a malého baru nepostrádala ani typický mrtvolný klid. No to nás ta Unie zase pěkně doběhla, říkal jsem si po příjezdu....
Čekal jsem živý seminář plný her a pohybu a musím říct, že po celkem asi 60ti hodinách sezení na židli (během šesti dnů) si můj zadek stěžoval hlasitěji, než po týdenním cyklovýletu s Kozlíkem. Vesnici jsem viděl za světla poprvé až poslední den, když jsme z ní odjížděli – a to fakt nekecám!



Na semináři nás bylo skoro třicet, z toho z každé země tam byl jeden, výjimečně dva lidi. Jen Němců tam bylo sedm. Byli celkem milí, některé z nich se chystám i navštívit, ale ten jejich jazyk... Člověk si při takové koncentraci musel dávat sakra pozor, kam si při obědě sedá, aby nemusel celé dvě hodiny a čtyři chody (Proč se tu oběd stává společenskou událostí, asi nemusím vysvětlovat) koukat do talíře, nebo po vejrech, protože neumí německy ani slovo. Jednou jsem tu chybu udělal a pochopil jsem, proč po vydání utrpení mladého Werthera spáchalo tolik lidí sebevraždu. Kdyby to Goethe napsal česky nebo francouzsky (nebo v jiném jazyce, jež zní na poslech veseleji – tedy v jakémkoliv), nikdo by ho dneska neznal. Nebýt francouzského lektora, který se nás snažil celý týden bavit třemi německými slovy, které nejspíš pochytil na předchozím semináři (jmenovitě: raus, scheisse a achtung), podařilo by se mi němčině celkem dobře vyhnout.
Takže abych se vrátil zpět, co do národností (ehm...) jsme byli opravdu bohatou skupinou. Už mám kamarádku z Ruska, co mi ukázala super fotky od Bajkalu. Už vím, jak se finsky řekne cikán a jak se stane, že finský kluk, takřka albín, dostane takové slovo jako přezdívku. Už vím, jak je možné, že Jordánka může být křesťanka a umí mluvit rusky. Taky už umím říct norsky na zdraví a vím, jak se estonsky řekne kočka. Vím, jak je možné, že turecké holky toho ví o EU víc, než dvacet EUropanů dohromady a taky chápu, proč do EU nechtějí. Taky jsem zjistil, že existuje alespoň jeden Ital, co umí mluvit nejen anglicky, ale i francouzsky. A taky vím, že je pořád ještě hodně Španělů, co nemluví ani anglicky, ani francouzsky. A dokonce ani italsky. Taky vím, jak se pečou jablka v karamelu a už poznám rozdíl, když mluví Brit a když Američan. A taky vím, že tuhle dovednost budu dál cvičit, protože oba pracují v Rennes (co by kamenem dohodil) na stejném projektu a mají velký dům s prázdným pokojem pro hosty (hned příští víkend to využívám). A taky mám konečně kamarádku od Mělníka :-)

A taky jsem po dlouhé době viděl mont St. Michel a už vím, proč se tam ztrácí turisti. A když přijedete, tak se tam s vámi vydám znova a tuhle historku vám řeknu.

A taky jsem si po návratu dom přečetl Jeseterův článek o jeho spolužácích a zjistil jsem, že jsem v porovnání s ním zase viděl hovno...

Strávil jsem 4 úžasné dny v Paříži! Kdo ji viděl, ví o čem mluvím. Kdo zná Adélu a navštívil její byt-ateliér, ví o čem mluvím. Bylo by to vyprávění na hodiny a já se nechci tolik rozjíždět, protože pak nevím, kdy přestat. Snad jen nějaké střípky:

Do Paříže jsem jel stopem. Lilo jako z konve, ale zvládl jsem 450 km za méně než 6 hodin. Na tři auta, z toho tři řidičky. Neuvěřitelné, v Čechách se mi skoro nestalo, že by mi zastavil někdo jiný než chlap. Ta třetí byla Francouzska, co se provdala za Španěla a teď spolu bydlí v Moskvě. I s dětma, z nichž jedno se jim narodilo v Koreji. To, co mi vyprávěním o Moskvě mě bavila přes dvě hodiny. Nakonec mi dala vizitku, ať se ukážu, až do Moskvy jednou přijedu. Nevím, jak jí napadlo, že po tom všem, co mi řekla, budu mít někdy chuť takový blázinec navštívit :-)
Zmokl jsem na Montmartru. Bar u dvou mlýnů jsem sice nenašel, ale zato jsem se dozvěděl o lidech, co dělají tour po všech místech, kde se Amelie natáčela. A taky už vím, že ve Francii existuje Hnutí za osvobození zahradních trpaslíků a že existovalo již před Amélií. Takže trpaslík, co posílal fotky z Moskvy a New Yorku není originální, protože už bylo mnoho jiných před ním...
V Paříži člověk může vydělávat úplně vším. Nemusí malovat portréty, ani dělat mimický spektákl v ulicích. Stačí být Čechem a umět obstojně zazpívat Měla babka čtyři jabka. Pak si sehnat reprák, autobaterii, mikrofon, diskmen a CDčko s midi melodií, to vše nainstalovat na důchodcovský nákupní vozíček a vyrazit do metra. Na Bastille nastoupím, hodím pár českých vypalovaček, pak obejdu vagon s kelímkem, posbírám drobné a na Répoublique jsem hned o několik euro bohatší.
Dvě nejvtipnější věci, které člověk může v Paříži slyšet, jsou Angličtina s francouzským přízvukem a Francouzština s přízvukem anglickým.
Coural jsem Paříží od rána do večera , pořád něco dělal a i když jsem byl utahaný jako kotě, pořád jsem neměl dost. Viděl jsem snad celé město. Spoustu věcí podruhé, některé potřetí. A objevil spoustu nových. Taky jsem spoustu ještě objevit nestihl. A taky jsem si ujasnil jednu věc. Do Paříže se asi budu vracet pořád. Minimálně ještě jednou na jaře :-) Kdo pojedete se mnou?

Nos Enfants Nous Accuseront

Aneb jak jsem včera poprvé navštívil Redonské kino.

Francií od začátku listopadu probíhá dokument Jeana-Michela Jauda o biopotravinách a hodně se tu o něm mluví. S jednou kopií filmu včera do Redonu zavítal i sám autor, tak jsem si řekl, že i přes stále velké mezery ve francouzštině u tohohle musím být, i kdybych z toho měl pochytit jen pár slov.
O tom, že tenhle film tu budí opravdu hodně pozornosti, mě přesvědčilo i do posledního místa zaplněné kino, což je prý v Redonu opravdová rarita.
No a protože nevím, zdali tenhle film vůbec překročí hranice Antverp či Alp, dovolím si tu, Kůčo, kromě zážitků i malou recenzi :-)


Nos Enfants Nous Accuseront (aneb „Naše děti budou vinit nás“) je vlastně takovým dokumentem, odehrávajícím se v jihofrancouzských obcích Gard a Barjac. Jejich zastupitelé se rozhodli změnit stravovací návyky v místní školní jídelně (která zároveň vaří pro místní důchodce) a začít vařit pouze z biopotravin. Film zachycuje nejen proces přechodu z normální stravy na bio a všechny procedury s tím spojené, ale taky reakce a komentáře dětí a rodičů a jejich osobní vztah k biopotravinám. Tato dokumentární část je pak zasazená do kontextu problematiky tradičního a bio zemědělství na globální úrovni. Ve filmu tak člověk může vidět záběry z konference o biopotravinách v sídle UNESCO, jednání zastupitelů Barjacu s místními zemědělci (a to jak klasickými tak bio), ale taky třídní schůzky, na nichž autoři projektu obhajují své záměry, nebo děti okopávající školní záhon a dychtivě konzumující plody své práce. Ve filmu je však spousta informací a záběrů, které bych se nebál označit za klišé. Na počátku člověk obdrží spoustu „strašidelných“ informací, jejichž pravdivost asi nikdy nedokážeme ověřit, jako například: „Každoročně v Evropě umře 100 000 dětí v důsledku chorob vyvolaných poškozeným životním prostředím,“ „Ročně se na světě použije tolik a tolik tisíc tun pesticidů.“ nebo: „Globální oteplování je ze 30% způsobeno tradičním zemědělstvím.“ Pak následuje seznam všech škodlivých látek ukrývajících se v banánech a párcích pocházejících s tradičního zemědělství, který je doplněn záběry na děti, které tyto banány a párky bezstarostně pojídají. Nelze opominout ani dojemné výpovědi lidí, kteří v důsledku chemického hospodaření v tradičním zemědělství onemocněli různými chorobami nebo vlivem užívání insekticidů přišli o dítě. Teď nejsem ironický, výpovědi podkreslené dlouhými záběry a vhodnou hudbou na mě vážně působily velmi silně. Na druhou stranu jsem si, pohlcený rozčilením na režiséra“ kladl otázku: „Proč to ze mě kruci tak ždíme? To nemůže být trochu víc objektivní a méně propagandistický?“
No a teprve na konci diskuse, která následovala po skončení filmu, jsem pochopil, že vlastně nemůže a že je to tak v pořádku. Jean-Paul Jaud není člověk, co by toho o bio či eko věcech věděl nějak moc. Spíš je to člověk, který umí zacházet s kamerou. Pracuje totiž pro francouzský Canal+, kde režíruje sportovní přenosy. Před čtyřmi roky onemocněl rakovinou a tehdy se rozhodl pro změnu životního stylu a začal jíst jen bio věci. Tvrdí, že jeho každoroční zdravotní testy jsou rok od roku lepší a po mnoha letech se dostal do figury, jakou měl v dobách svých studií. Věří, že je to hlavně zásluhou změny stravovacích návyků a má potřebu toto své poselství sdělit. Musím říct, že když jsem se zpětně podíval na film v tomhle kontextu, dokážu respektovat způsob, jakým film pojal a hodnotím ho jako dobrý. Není to film obsahující mnoho informací a různé úhly pohledu, vytvořený odborníky, ale spíš dokument o tom, že když člověk věří v bio, dokáže realizovat super „bioprojekt“. A taky je to sdílná a barvitá výpověď člověka, který věří, že mu biopotraviny změnily život.
Ještě jedna věc mě jako nefrancouze na filmu fascinovala. Je to, pro mě typicky francouzská, schopnost scházet se, organizovat se, neustále schůzovat a to všechno ve vší vážnosti a důstojnosti. Nejen s respektem k tomu, co dělají ostatní, ale i s vědomí hodnoty toho, co dělám já. To je věc, kterou se od Francouzů chci naučit :-)
Ale nejvíc mě na celém večeru potěšilo, že jsem minimálně polovině opravdu rozuměl! :-)

Jen tak zlehka zprostřed týdne...

Koupil jsem si kolo. Teda pronajal... Stálo mě 32€, ale mám ho až do konce června a když se na něm něco porouchá, tak mi to opraví zadarmo. Je super, jen jsem z něj byl zpočátku trochu nejistý. Zjistil jsem totiž, že jsem si v návalu nadšení pronajal kolo o trochu menší než bych potřeboval.
Ale řekl jsem si, že po městě to stačí a až se budu chtít pustit na nějaký velký cyklovýlet, tak si ho dojdu vyměnit za jiné...
Každopádně do práce se teď dostanu o 10 minut rychleji, tím pádem mám o 20 minut víc času na oběd. A musím říct, že jsem za ně rád. Oběd po francouzsku si žádá dostatek času – přece jen zpracovat 4 chody a probrat u nich vše od dopolední pracovní náplně až po zahraniční politickou situaci si žádá nějaký čas... A musím říct, že mě ty obědy tady opravdu baví...

V práci se pořád trochu hledám. Už se mi začíná dařit nacházet si práci, která mě baví, ale zatím ještě nemám pocit, že by mě to vyloženě naplňovalo, nebo že bych něco tvořil. Ale dnes jsem znovu získal chuť se tam najít. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. Doufám, že nějaký čas ano. Dnes jsme s ostatními dobrovolníky začali plánovat týden pro Evropu – je to náš společný projekt, co nás čeká v březnu, tak je to pro mě další práce, kde mám pocit, že něco tvořím...

A taky jsem zahájil okupaci Francie :-) Je to součást zkrášlovacího procesu mého pokoje. Na stěnu jsem si dal velkou mapu Francie a píchám si české vlaječky (které si předtím vyrobím) na místa, která jsem navštívil... A taky jsem dokončil svůj zážitkový kalendář – další nástěnný hand-made v mém pokoji, do kterého si zapisuju a zakresluju zážitky, které si chci pamatovat... Vedle ručně tkaného koberečku z Mali se vyjímá celkem pěkně :-) Myslím, že můj pokoj začíná vypadat fakt dobře, ještě nějakou kytku a bude to super. Přijeďte se podívat! :-)

O víkendu jedu konečně navštívit Adélu do Paříže. Budu tam celkem 4 dny, tak se na to fakt těším. Dost času na to, abych se po třech letech čekání snad konečně podíval do Rodinova muzea.

Pak mě čekají 3 dny práce a odjíždím na povinný týdenní seminář do St Brieuc. Takže s tím hledáním se v práci to asi trochu odložím na konec listopadu...

A začátkem prosince, pokud se zadaří, snad uvidím koncert Yanna Tiersena – toho, co skládal hudbu k Amélii.

Jo, myslím, že se mi tu líbí :-)

Jak jsem jel na výlet a zamiloval se...

Tak na to konečně došlo... Po měsíci tady jsem měl konečně strávit víkend v městě větším než je Redon, jehož centrum plouživou chůzí přejdete za 3 minuty a jehož největší a nejpopulárnější bar je o páteční špičce zaplněný asi tak, jako janovická Rychta každé všední dopoledne. A tím městem je Rennes.


Zvětšit mapuRennes je takové menší Brno. Je to univerzitní město a všichni v okolí ho považují za krásné a dynamické. A v tom menším Brně se ukrývá malý byt Madli (estonské kamarádky naší Zeidy), jež nám v pátek potvrdila, že nás ráda o víkendu uvítá. Ukuli jsme rychlý plán, že vyrazíme v sobotu v poledne (potom, co skončím v práci) a cestou stopem ušetříme peníze na večerní party.

Byl jsem překvapený, že na můj návrh jet stopem holky jednohlasně kývly. A tak jsme se rozdělili do dvojic a dali se do toho. Musím říct, že jsem si hned zkraje vzpomněl na Jesetera. Za hustého deště jsem stál u silnice se zdviženým palcem a rozmoklou cedulkou s nápisem Rennes a cítil, jak se mi blahem a nedočkavostí stahují půlky. Po měsíci první pořádný výlet!

Ferah, naštvaná potom, co na mě musela skoro hodinu čekat v dešti (dohodli jsme se, že až skončím v práci, potkáme se rovnou na kraji Redonu, ale každý jsme mluvili o jiném místě a pár minutek trvalo, než jsem ji našel :-) ), co minutu klela, že tohle nemá smysl, protože je zima a prší a nikdo nás nevezme. Nenechala se utěšit ani mým vyprávěním o tom, jak jsme s Edit ve dvě hodiny ráno stopli v Drážďanech Rumuna, co nás odvezl až domů a že na toho správného řidiče se vždycky chvilku čeká. Díky bohu, nečekali jsme ani půl hodiny. Celkem se mi ulevilo. Ferah je totiž univerzitní skoromistryní Turecka v taekwondu a já jí bez ustání tvrdil, že jsem si jistý, že nás během pár minut někdo vezme.
Rennes je fakt super! Krásné město, co má tytéž vlastnosti, které mám tolik rád na Brně: je dost velké na to, aby se v něm člověk nenudil a akorát na to, aby se dalo přejít pěšky. A dost malé na to, aby se v něm potkávali lidi, kteří se znají:

V sobotu k večeru jsme byli celkem hladoví. Zapomněli jsme totiž, že dušičky jsou ve Francii státním svátkem a všechno (VŠECHNO!) je zavřené. Nejen obchody, ale i všechny velké (u nás takřka non-stop otevřené) obchodní domy, dokonce taky informační centra a, věřte nebo ne, i veřejné záchody! No a po cestě k Madli jsme potkali paní, co si nesla bagety. Když jsme se zeptali, kde je v tuhle dobu sehnala, odkázala nás na nedaleké pekařství. Ale ať si prý pospíšíme, jelikož je tam pár posledních. Pospíšili jsme si a chytli čerstvé :-)
No a když jsme se v neděli odpoledne vraceli z centra, zastavila nás na ulici ta samá paní: „Tak co, chytli jste včera ty bagety? Já na vás večer myslela, jestli jsem vás poslala dobře a jestli jste to našli...“ Neuvěřitelné... Byl to pro mě druhý impulz, proč si Rennes oblíbit.

Tím prvním byl zrod mé nové lásky. Když jsem v neděli ráno stál před pekařstvím ve frontě na bagety a koukal, jak nikdo nikam nespěchá, jak se dávají do řeči lidi, kteří se vůbec neznají a pozoroval všechny ty dobroty, které jsem o pár minut později snídal, a pak platil pekařce, co mi s úsměvem na rtech přála hezký den, přišlo to jako blesk z čistého nebe. Tam jsem se zamiloval do francouzských pekařství!
Jsou fakt okouzlující. Překvapuje mě, že žádná globalizace, žádný tržní či politický systém je nepřipravily o poetiku, kterou tam člověk může zažívat den co den. Jsou jako mezera v realitě, kde se zastavil čas.
A když jsem pak ráno šel zpět s tím teplým pečivem a po cestě mě minul starší pán na kole, co měl v nosiči skříplé dvě bagety a noviny, říkal jsem si: „Jo, tak takhle chutná Francie!“

O fikci, realitě a drobných radostech

Už se mi párkrát stalo, že reakcí na to, co jsem tu napsal, bylo: „Ty vogo, tam je to super! Už se těším, až tam přijedu a všechno to uvidím.“ Přemýšlel jsem, proč se tak děje a došlo mi, že výběrem témat, o kterých tady píšu, se mi povedlo (alespoň u některých lidí) vytvořit takovou pěknou mediální bublinu o tom, že Redon je takový poloráj na zemi...

Tak jsem se rozhodl, že je na čase vydat se jinou cestou. Co kdybych po vzoru francouzského nového románu zdlouhavě a nudně popisoval všechny zdlouhavé a nudné události mého každodenního života tady, které se odehrávají ve všech těch zdlouhavých, nudných a ošklivých ulicích Redonu včetně každého kroku z patnáctiminutové chůze podél hlavního tahu Redonem, kudy chodím denně do práce? Vyvolal bych tím reálnější představy o svém životě tady? A chci to vůbec?

Asi se mi po měsíci povedlo překonat prvotní fázi ostychu a začal jsem si užívat věcí kolem a vstřebávat je všemi póry. Poslední dny se snažím využít každé příležitosti vyzkoušet si něco nového a i když se večer cítím opravdu unavený, mám pocit, že nemám dost :-) A čím víc věcí dělám, tím víc energie mám...

Minulý týden jsem taky začal nabývat pocitu, že si tu začínám nacházet svoje místo.Začaly přicházet takové ty všední události, které mě baví a které mi dávají smysl. V práci jsem se konečně dostal do kontaktu s děckama a myslím, že s nima zrealizuju i nějaké aktivity – konečně k tomu budu mít příležitost. Taky jsem se asi definitivně smířil s tím, že to nebude hlavní náplň mé práce tady a začal jsem to vnímat jako příležitost dělat jiné věci, které mě taky budou bavit. V prosinci tu například proběhne série divadelních představení (něco jako Adventní kalendář) a já budu mít možnost si vyzkoušet všechny možné činnosti, které k tomu patří od výroby kulis přes prodej svařáku ve stánku až po zvukovou režii. No, v nejhorším případě se někdo pozvrací, na někoho spadne polystyrenová sfinga a jedno představení bude pantomimické... Taky tu asi povedu kurz pletení pomlázky. Jsou z našich Velikonoc úplně na větvi a koncem března chtějí na toto téma dělat cirkusové představení :-) Pořád se mě ptají: „A to se to těm holkám líbí?“. Do nekonečna vysvětluju že ano! A když ani to nezabere, zavedu řeč na morální vyspělost našeho národa a rovnost příležitostí i o tradičních pohanských svátcích, kdy holky mají zmalované zadky a kluci jsou mokrý od hlavy až k patě.

Taky se nám povedlo dopsat projekt na výměnu. Byla to sranda, jak je člověk zvyklý na Jesetera, Edit a Vaška na hodně dobře zaběhnutou spolupráci, která mezi námi fungovala a najednou to píše s jinýma lidma a v jiném stylu. Je to zase nová zkušenost, že to jde dělat i jinak a taky je to dobře. Třeba když jsme lepili žádost: bylo to ctrl+c, ctrl+v v reálu, no posuďte sami: Ale bavilo mě to a myslím, že nám to spolu půjde. A musím říct, že jsem na nás hrdý, páč je to celé ve francouzštině :-)

Jo a začal jsem chodit na volejbal, každou středu večer. Je to skupina otevřená lidem všeho věku, pohlaví i úrovně (volejbalové i morální). A hned první večer jsem se tam fakt hodně nasmál. Když jsem tam přišel, řekli mi, že ode mě potřebují „le certificat medical“. Nevěděl jsem, co to je a na co to je a tak jsem si to nechal vysvětlit: Čeká mě návštěva doktora, kde za 20 euro udělám 10 dřepů, on mi změří tlak a tep a dá mi razítko na to, že jsem způsobilý hrát volejbal a stát se členem redonské asociace rekreačních hráčů volejbalu. Občas, tváří v tvář francouzské byrokracii nabývám pocitu, že Česká Republika je hodně punková země a já jsem na to hrdý. Ještě, že mám to super evropské pojištění, které mi těch 20€ proplatí. Protože jinak bych tu asi založil Asociaci hráčů volejbalu Vrchotových Janovic, kteří takové potvrzení nepotřebují.

Jo a v pátek chodím občas na lekce cirkusu. Ale protože je to součást la Fédé (kde pracuju) a chodím se tam jako jenom dívat, k doktorovi nemusím. Protože kdyby ne, musel bych tam jít dvakrát pro dvě různá potvrzení pro dva různé sporty. Je to vážně ujetý :-)

A rozhodl jsem se, že si pořídím kolo. Slyšel jsem, že se tu dá pronajmout kolo za 4 eura na měsíc, tak to jdu zítra prubnout.

Jinak už se mi občas stane, že na ulici potkám někoho známého. A minulý týden jsem pražil kaštany, vařil kaštanovou marmeládu, zahrál si badminton, připravoval s dětma Halloweenskou party, vyráběl kulisy pro divadlo a taky se mi povedlo projít zavřeným oknem. Teda ne doslova, okno zůstalo ve futru, jen jsem na něm vyrobil krásnou pavučinu. Trošku mě bolí nos a koleno, ale jinak žádný problém. Tady je všechno pojištěné (někdy dokonce několikrát) a „vlastně se vůbec nic neděje, protože takové věci se stávají...“ Jo, začínám se tu vážně cítit dobře. I když mi některé věci pořád schází. Ale přicházejí zase jiné, které taky nejsou špatné...