Bretonské deníky + Web 2.0 (říkám to dobře, Kůčo?) = přímá cesta k interaktivitě:

Tak jsem se rozhodl, že je čas udělat tento blog trochu interaktivní. A protože už jsem tu zaznamenal několik otázek či komentářehodných dodatků, nechci je nechat bez povšimnutí.

Nikšo, Kůčo, Ctirade: Už se tu trochu otrkávám a začínám chápat, že některá pravidla a nařízení tady lze bez postihu šulit. Takže co se týče ubytování tady, myslím že dva lidi na našem bytě nebudou až tak veliký problém. A i kdyby ano, pořád o patnáct schodů výše bydlí Vejka, co je velká Couchsurferka a myslím, že po laskavém požádání a malé pozornosti z Čech by na pár nocí mohla svůj gauč nechat osurfovat někým z vás.

Nikšo: Jeden celkem pěkný park už jsem tu objevil a myslím, že by se v něm spalo dobře. Ve svém středu ukrývá i malý kachňák, ideální na ranní osvěžení po ovíněné noci.

Zvětšit mapu

Pepo: Má little difference je tu opravdu většinu času jediná a popravdě řečeno bych v posledních dnech uvítal jakoukoli podporu ve formě fyzické přítomnosti malé odlišnosti podobného typu. Tedy přímá výzva na tebe: Co na to tvůj Árčí? :-)

Jesetere: Máš pravdu, s prací to zatím není úplně slavný. Trošku se tam pořád ztrácím a pořád si hledám svoje místo a jsem z toho trochu nejistej. Tak zatím dělám od všeho něco, někdy mě to baví, někdy tolik ne, ale myslím, že to půjde. Třeba teď jsem stavěl šapitó pro festival, který tu probíhal o víkendu a to bylo celkem fajn. Troška manuální práce a tak :-) Teď už vím, jak chutná cirkusovej život.
Mohl jsem si pak celej víkend říkat: „Tak tohle pódium, pod kterým paří všichni ti lidi, jsem stavěl já!“ :-)

Mimochodem, tímto bych ti chtěl s politováním sdělit, že to byl asi poslední festival tohoto druhu na dalších několik měsíců, takže až přijedeš, budeme muset zvolit jiný druh zábavy.



Ctirade: Tímto se ti omlouvám za osm piv. Je pravda, že jsem tě po osmi pivech nikdy vstávat neviděl. Ale když jsem to psal, nějak se mi v hlavě vybavil tvůj obraz, jak opilý vstáváš od stolu a s rázným gestem se chystáš vykonat něco, co sis zrovna v tu chvíli vymyslel, ač je evidentní, že v tomhle stavu to prostě nepůjde :-) Pokud se tu ukážeš, s radostí ti na vlastní náklady dopřeju tento zážitek s francouzským vínem.

Edit: Tvůj příspěvek o finštině mě fakt pobavil (pokud jste nečetli, vřele doporučuju), hlavně video "Hlava, ramena, kolena..." Před pár dny jsem tuhle hru hrál německy a měl jsem pocit, že to je hodně ujeté. Ale na tohle to fakt nemá! Myslím, že si to pustím ještě jednou a pobrečím si u toho smíchy :-) Je to jak Levas Polka - člověk má pocit, že ti lidi jen tak žvatlají, a oni přitom mluví existujícím jazykem. Neuvěřitelné!

Jesetere ještě jednou: Nevylučuju, že mě tam potkáš brzy. Po měsíci na maloměstě se mi stahujou půlky při pohledu na jakýkoli dopravní prostředek a má kamarádka, za kterou se chystám do Paříže (zhruba za 14 dní), se delší dobu neozývá, takže pomalu začínám vymýšlet náhradní program...:-)

Jak jsem potkal Juliena...

Pamatujete si Juliena? Toho bláznivého francouzského tanečníka z Taste Your Waste, tou dobou na EVS v Maďarsku? Toho, co pochází z Bretaně? Tak toho jsem tu o víkendu potkal...

Tak si skotačím na fesivalu a najednou se vedle mě objeví taková zvláštní tvář, kterou už jsem někdy viděl. Koukám na něj, mhouřím oči a zarytě přemýšlím, odkud ho znám... Z jeho výrazu čtu, že se v jeho hlavě odehrává podobný proces. A pak se nám to spojilo, tak jsme tam na sebe nevěřícně koukali...
No, vesměs jsme toho moc neprokecali i přesto, že jsme se tam střetli v pátek i v sobotu. Ptal se na vás, jak se máte a co děláte, ptal jsem se já jeho...Ale bylo to pro mě velké překvapení!
A jak se tam vlastně objevil? Jeho rodina pochází z Redonu a on se tam každý rok vrací na festival. Jak prozaické! Každopádně mě to utrdilo v přesvědčení, že svět je malej. Taková jedna velká vesnice, ve který se starý známí potkávaj na ulicích... A je to tak super, nebo ne?

Tři zářezy za dva dny...

...aneb kluk z chudý rodiny si vede fakt dobře!

Nejčtenějším deníkem ve Francii není překvapivě Le Monde. Dokonce ani Le Figaro. Je to, francouzské nacionální a regionální hrdosti odpovídající, série regionálních deníků – něco jako u nás Listy Benešovska. Vždycky jsem si říkal, kdo je vlastně čte. Koho zajímá, že v Kondraci přejelo auto sedmiletého chovného kohouta a že starosta Netvořic při úvodním projevu oslav 650 let založení obce pronesl sarkastický vtípek o historii vesnice, jímž hrubě urazil místní kronikářku? Tady to čte opravdu hodně lidí...
Jsou to zvláštní noviny. Je tam dvoustrana aktualit ze světa, pak dvoustrana aktualit z Francie, totéž z Bretaně a pak asi 15 stran dění v místním okrese – a to ještě přehledně geograficky rozdělené do čtyř komun. Píše se tam opravdu o každém prdu. No a protože my jsme tu celkem atrakcí, píše se tam občas i o nás.
Začali jsme tu s holkama takovou soutěž, kdo se během těch několika měsíců tady objeví v novinách nejčastěji. První tři týdny jsem těžce zaostával, holky měly přece jen nahnáno z předešlého měsíce a já pořád nic. Ale tento týden se to zvrhlo.

Objevil jsem se hned na třech fotkách a bez sebemenšího pocitu namyšlenosti si dovolím tvrdit, že můj kůň práskl do podkov a směle dobíhá ty pomalejší jedince, kteří přepálili začátek... No, ale abych nepředbíhal, ještě je dlouhá cesta do cíle... Přeju příjemný víkend, jdu vymýšlet něco excentrického pro místní tisk :-)

Můj první bretonský festival

Jak už to tak u pracujících bývá (je to sranda, řadit se do téhle kategorie), neděle se stává příhodným dnem k odpočinku. A pokud je člověk navíc pracujícím ATEISTOU, může v neděli místo návštěvy kostela vyrazit na výlet. Ten náš začal již v 8 ráno (pravdu jsem začal mluvit o odpočinku?). Po sobotní návštěvě kubánského baru v sousedním regionu (asi 15 minut chůze od našeho bytu, je to ale těsně za řekou, kde už Redon není Redonem, ale stává se z něj St. Nicolas de Redon a kde krajem není Bretaň ale Pays de la Loire – to jen pro pořádek), se nám vstávalo z postele asi stejně těžko jako Ctiradovi od stolu po osmi pivech. Ale vidina návštěvy tradičního bretonského festivalu nás vykopala z pelechů.



Kolem deváté jsme naskočili do auta, jež řídila Gaellanne, kamarádka mého tutora, která jela na festival a měla volná místa v autě. Spolu s ní v autě seděl Samuel – kluk z USA, který přes týden studuje v Bordeaux a o víkendu cestuje po Francii. Včera jel kolem a náhodou se dozvěděl, že kousek odtud bude v neděli tradiční festival a náhodou narazil na Gaellanne, která ho vzala s sebou. No a do toho jsem naskočil já, Turka Ferah a Estonka Zeidy a v tomhle multikulturním složení to hasili vstříc udržování bretonských tradic.
Do Pelliacu jsme dorazili asi tak v půl desáté ráno. Chtěli jsme stihnout Balade chanté – průvod jdoucí krajinou a zpívající tradiční bretonské písně. Místní šéfové parkovací logistiky se nám vysmáli, že jsme přijeli trochu pozdě. Průvod sice začíná v 10, ale od půl deváté se sedí ve společenském sále a pilně se nacvičuje. Zdatní bretonští pěvci předzpívávají ze zpěvníku čítajícího asi tak 60 halekaček, který si lze zakoupit u vchodu za 2 eura, a všichni ostatní sborově opakují. My jsme přišli v půl desáté a ani jsme si nekoupili zpěvník. Průšvih, říkal jsem si. Ale nakonec nebyl.
Po desáté jsme se všichni vyřadili do průvodu a vyrazili jsme jednotným krokem do přírody. Chudák Zeidy začala hekat ještě před začátkem, když se dozvěděla že naše procházka má předem vytyčenou desetikilometrovou trasu. Odhadem nás bylo tak něco přes pět set, většinou důchodců (ti běhali, že jsem čuměl) či rodin s dětmi (omladiny by se člověk nedohledal, holt místní teenagerstvo nemá moc o tradice zájem). No a pak to začalo – jeden začal předzpívávat a ostatní opakovali. Vzhledem k tomu, že se každá sloka opakovala zhruba desetkrát, chytali jsme se celkem dobře i bez zpěvníku. Abych řekl pravdu, mělo to celkem sílu, když taková grupa lidí jdoucí přírodou společně zpívá – je to vlastně takový vytuněný prvomájový průvod. V průběhu deseti kilometrů aktivita účastníků uvadala. Ha, říkal jsem si, tak ono to nebude s těmi tradicemi tak slavné. To jsem ale nevěděl, že si šetří síly na závěr. Při návratu jsme se těsně před městem (tou dobou už zcela zaplněným trhy a lidmi) zastavili, povinně jsme se všichni museli chytit do řetězu, zpívat co nejhlasitěji (a že nás kontrolovali, jestli to neflákáme) a za chůze vydupávat rytmus. Asi nějaký pozůstatek po napoleonově Armé du nord, či co. Mé poznámce, že v Čechách je zakázáno jít přes most jednotným krokem a že na to máme zákon, se lidi kolem buď tiše divili, nebo se mi prostě vysmáli. Holt jiný kraj jiný mrav.
Za zvučného zpěvu jsme dopochodovali na náměstí, dostali zadarmo polívku, a sledovali, jak si pár nejotrlejších důchodců na závěr ještě střihlo několik tradičních tanců. No a pak teprve začal ten festival :-)

Odpoledne se jedly kaštany, palačinky (asi to nejtradičnější v celé Bretani), pil se cidre, hojně (a na několika místech zároveň) se koncertovalo a prostě se slavilo. My jsme v naší multikulturní bandě obcházeli všechny stánky a degustovali tradiční krmivo (každý stánkař vám s úsměvem dá ochutnat, i když nemáte zájem si nic koupit).



No a došlo i na tanec. Během odpoledne se na různých místech tančily v různě velkých skupinách bretonské tance. Většina se tančí v kruhu a když se někdo chce přidat, musí prostě hupsnout mezi ostatní. Tak jsem po chvilce koukání, dychtiv okusit něco z místního folklóru, neváhal a prostě vpadnul mezi tanečníky (přesněji řečeno tanečnice – dva kluci vedle sebe tancovat nemůžou, to je nepsaný zákon). Ani jsem si nestihl všimnout, že jsem v kruhu byl zdaleka nejmladší a taky zhruba o hlavu až dvě vyšší, než všichni ostatní (říká se tu, že to je chudobou, ale i tak mě fascinuje, že ti Bretonci jsou takoví menší než průměrný Čech...). Po chvilce se přidaly i holky a tak jsme tam skotačili všichni pohromadě.
A byli bychom tam skotačili až do svítání, kdyby Samuelovi nejel vlak zpět do Bordeaux.

O koupání v oceánu, které nakonec BYLO koupáním v oceánu

Bylo a bylo a Bylo! A bylo to tady :-)


Zvětšit mapu

Ale abych nepředbíhal. Hezky popořádku...
Redon, Sobota 18:00 SELČ:
Vracím se z práce, unavený, nenávidící francouzštinu a všechny, kteří tímto jazykem mluví, nadšený počasím a radostí z toho, že se v půlce října musím schovávat do stínu, abych se na sluníčku neupekl. Na bytě se setkávám s Ferah a Vero, které odpoledne usilovně pracovaly na žádosti o grant na naší výměnu. Po šesti dnech pracovního nasazení se mi nechce představovat si sedmý a dalších pět, tak nasazuji novou strategii: Říjnová neděle + plus příznivá předpověď počasí (hlásá jasno a 25 stupňů celý den) = poslední letošní možnost vykoupat se v moři. Holky po chvilce váhání souhlasí a krátké sezení uzavíráme společným odhlasováním tvorby konkrétního plánu o nedělním ránu. Usínám s představou mořských vln a tropického vedra...

Redon, Neděle, 10:50 SELČ:
Otvírám oči unavený divokými sny, otvírám okenice a sleduji husté mraky, které se zdáli přihánějí k Redonu. Vycházím z pokoje a potkávám Ferah, která mě se svraštělým obličejem seznamuje s bolestí břicha a rozhodnutím zůstat doma. Mrzí mě, že nepojede s námi, registruji u sebe pocit lítosti a soucitu. Přesto odhodlán uskutečnit plán alespoň s Vero.

11:15 SELČ:
Přichází Vero, seznamuje mě se svým nachlazením a rozhodnutím zůstat doma. Nabízí Ferah prášek proti bolesti. Cítím rozpaky, váhání...

11:25 SELČ:
Husté mraky se usadily nad Redonem. Začíná pršet. Cítím beznaděj a proklínám bretonské nevyzpytatelné klima a francouzské meteorology.

12:00 SELČ:
Po váhavém zkoumání letáků a map v našem obýváku moc nevím, co s načatým dnem. Začínám cítit potřebu alespoň něco dělat a představa následujícího týdne v práci (a tedy v Redonu) ve mě vyvolává úzkost. Rozhodnu se, že večer udělám bramborákovou party, dojedu na kole nakoupit majoránku a víno (nebo jsem na něco zapomněl?) a pak se půjdu projet po okolí. Fyzická aktivita mi udělá dobře.

12:07 SELČ:
Zjišťuju že náš bytový favorit má obě duše prázdné a pumpičku nemáme. Vero mi oznamuje, že jejich kolo je rozbité, ale Kaija má na bytě dobré kolo. Beru osud do svých rukou a jdu si půjčit kolo od Kaiji.

12:18 SELČ:
Evidentně rozespalá Kaija mi věnuje klíč od svého kola. nasedám a rozjíždím se do kopce před naším domem. Několikrát za děsivého harašení prošlápnu na prázdno. Snažím se přehodit. Ten samý zvuk. Zkouším to znovu. Po asi osmi pokusech mám pocit, že pěšky bych byl rychlejší. Sesedám z kola a všímám si, že zadní brzda je povolená a je na spadnutí. Vracím kolo zpět do domu. Jsem zpocený, cítím vztek. Dochází mi, že ani výlet na kole nevyjde. Jdu do obchodu pěšky. Cítím nenávist a nutkavou potřebu fyzické aktivity. Utíkám městem do obchodu. Nenávidím Redon!

13:15 SELČ:
Zpět na bytě. Vyložím nákup a už tu nechci být ani minutu. Beru mapu, plavky, bagetu, sýr a jablko a se zarputilostí sobě vlastní oznamuji, že jedu k moři! Vyrážím na stop a přemýšlím, jestli to není blbost jet na výlet takhle odpoledne, s nejistotou, zda se vůbec dostanu z města.

Penn Lann, 14:50 SELČ (na videu kecám, sekl jsem se o hodinu):
NATAHUJU PLAVKY!!! Dokázal jsem to! Francouzi a obzvlášť Bretonci jsou senzační. Protože tu kromě řídké železniční sítě takřka není MHD, jezdí všude autem a navíc je neděle a v neděli se nikam nespěchá. "Potřebuješ 10 nebo 20 km jiným směrem? Není problém, já tě tam hodím..." cestou tam a zpět jsem stopl pouhá tři auta (A to je to kus cesty!). Z toho dva řidiči si se mnou zajeli. Třetí ne, protože taky jeli k moři :-)


Koupu se ve studeném oceánu, lezu po kamenech, sbírám škeble a kameny, svačím na pláži... Cítím radost a nadšení z moře! Připadám si silný a sebejistý a oceňuju se za to, že jsem se nakonec vydal! Cítím nehynoucí lásku k francouzským řidičům! Stopování mi připadá jako nejúžasnější způsob dopravy! Uzavírám se sebou plán vyjet si stopem o vánocích a strávit je na jihu Španělska...

A malá videodokumentace na závěr:


Jo, a ještě něco: Redon, Neděle 23:50 SELČ:
Bramboráky byly super! Československý recept a spolupráce s Vero se vydařily. Slyším blažené mlaskání a chválu z německých a tureckých úst. Otvírám třetí láhev vína. Mluvím nahlas. Směju se ještě hlasitěji. Poprvé, co jsem tady, si připadám opilý...

Tak už mi to došlo...

Tak! Jsem tu deset dní. Do práce už chodím druhý týden, šestnáctkrát jsem šel tou samou ulicí tam a zpět (snažím se prozkoumat i okolní cesty, ale některá místa člověk prostě neobejde, snědl jsem tak 6 baget a dva Camemberty (jen pro představu: do jednoho kola francouzského Camembertu by se vešly tak 3-4 Hermelíny), dvakrát jsem měl tu čest pojíst pokrmu tradiční turecké kuchyně z pod rukou mé spolubydlící Ferah, dvakrát jsem navštívil místní bar (z toho jednou jsem měl štěstí vidět famózní koncert kapely Sam’s Soul z nedalekého Rennes), vypil jsem tak tři litry vína a cidru a jednou jsem se zúčastnil večera tradičních bretonských tanců, které jsem ihned téměř všechny zapomněl.
Ale jedna věc mi došla až dnes. Byl to takový chvilkový intenzivní pocit a dnes na mě přišel hnedle dvakrát. Jednou, když jsem šel po ulici z práce a přemýšlel nad tím, jaká je to prekérka, že nerozumím takřka ani slovo, když se ti Francouzi baví mezi sebou a jak je to pro mě někdy náročné se pořád ptát, co říkají, nebo se naopak neptat a jenom dělat to, co dělají ostatní. Podruhé hned potom, co jsme dnes večer s Ferah a Svenjou dokoukali Shawn the Sheep (místo večerníčku - díky, Kozlíku :-) ) a já řekl, že máme ještě tolik dílů, že na to můžeme koukat až do Vánoc. Malá ochutnávka před závěrečným rozuzlením:


Tak v těchhle dvou momentech mi najednou tak nějak došlo, že tu teď budu nějakou dobu žít. Že jsem tu teprve deset dní (vážně teprve deset?) a čeká mě dalších dvěstěšedesáttři dní, které strávím v Redonu. Že to místo tady, tenhle byt s podivně dlouhou chodbou a obývákem plným pohledů a map, ta koupelna, ve které můžu při sprchování koukat z okna, tenhle pokoj, ve kterém nad tímhle zrovna přemýšlím, tyhle spolubydlící, ty ulice kolem, a ti lidi v těch ulicích, že se to stane na pár měsíců mým domovem. Je to trochu silné slovo, domov... A taky jsem se toho trochu zalekl... Ale když už tu mám strávit tolik času,tak bych si to tu měl udělat hezké a příjemné, ne?



No, když už jsme u toho, zítra se jedu podívat k moři. A taky tu asi založím rubriku „Little differences“, do které budu psát všechny věci, co mě tady svou odlišností udivují. A není jich málo. Malá ochutnávka dopředu: syrové žampiony a mrkev máčená ve směsi hořčice a majonézy. To stojí za zmínku, ne?

O Redonu a našem obýváku.

Dnes je neděle. Ideální den na výlet za krásami a taji blízkého či vzdáleného okolí. No, vzhledem k tomu, že kašlu, smrkám a sotva mluvím a venku prší (dnes nějak víc než obvykle :-)), rozhodl jsem se pro zkoumání toho spíš toho poblíž. No a začal jsem v obýváku...
Vzhledem k tomu, že náš byt momentálně obývá už pátá generace dobrovolníků, je tu spousta zajímavých věcí. Zbylo nám tu dost jídla (něco asi budeme muset k mé velké litosti vyhodit), různého koření, nějaké léky (viz jídlo), hry pro dlouhé chvíle, pohledy, letáky - máme všechny stěny polepené vším možným ze všech koutů Francie. A taky tu je spousta spousta map! Máme tu dva šanony map a prospektů z celé Francie, roztříděné podle regionů. Ať se člověk rozhodne navštívit sebevětší ďuru, určitě tu najde minimálně dva prospekty a jednu mapu. Tak si říkám, jestli vůbec má cenu cestovat po okolí. Udělám si čaj a dnes večer se podívám do Pyrenejí. Nebo třeba do Normandie...Nemusím platit za vlak, nemusím nemusím tahat batoh, dokonce se nemusím ani složitě vyptávat, nic hledat... No, uvidíme příští víkend :-)

Ale než jsem stihnul zalehnout, přece jen už jsem něco z Redonu viděl. Pro zájemce přikládám několik fotek:




No a tady ještě odkaz na několik fotek, jak si tady žiju:

O Biomarketu, seznamování a bacilech

No, jsem tu už třetí den a vzhledem k tomu, že od včerejška jsem zapojen do pracovního procesu (rozumějte užívám si seznamování s tím vším, co la Fédé dělá a ve volných chvílích tvořím plakát – prezentaci sebe sama – který bude viset ve foyer, lepší práci by člověk pohledal), zažívám spoustu nových věcí. Třeba dnes jsem navštívil skvělé místo – starou zavřenou továrnu, v níž se konají různý architektonický, ekofašistický nebo kulturní projekty – o ní až později.

La Fédé je od mého domu asi patnáct minut chůze. Když jsem tam tudy včera ráno šel poprvé (řekl bych, že je to tak měsíc zpátky, čas letí tak pomalu, když je všechno nové), po cestě jsem minul několik věcí, které jsem po skončení odpolední šichty neváhal prozkoumat. První z nich je Lidl – nechal jsem se inspirovat Jeseterovým básněním o nesrovnatelně kvalitnějších produktech v Lidlu belgickém. No, musím říct, že to nebylo až tak zlé, ale nic závratného. Pravda, zelenina vesměs francouzská a hlavně (ekofašisti, držte se) JEDNIČKOVÁ vejce. Pro majoritní populaci, která čísla na vejcích nezkoumá, vysvětlení k dispozici zde.

Po návštěvě Lidlu jsem cestou domů potkal pekárnu. Francouzskou pekárnu! Chodím do práce kolem francouzské pekárny, víte, co to znamená? Já taky ne, ale je to super :-) Mimo nepřeberného množství skvělého francouzského pečiva jsem si upevnil jeden letitý stereotyp, že všechny francouzské pekařky jsou fakt kočky (bez ohledu na věk).
No a pak to přišlo. Asi tak na půli cesty se nachází pro Čechy neuvěřitelně exkluzivní věc: Bio supermarket. Ale sakra hustej! Takhle velikej:


A vevnitř? No, co vám budu povídat (Ondro, přeskoč, nebo tě tohle zabije :-) ), mají tam všechno, o čem by si český ekofašista mohl nechat jen zdát. Ovoce, zeleninu, víno, cidre, luštěniny, obiloviny, maso, vejce, mlíko, sýry, máslo, čaje – všechno v bio kvalitě. Pak spoustu Fair-trade produktů, však to znáte. Ale co mě dostalo úplně nejvíc, je naber-si-sám koutek. Teda ona je to taková Chaps-Elysées. Edit, vzpomínáš? „Proč nejsou obchody, kde si člověk přijde s vlastní taškou a nandá si do ní, kolik čeho potřebuje a nemusí mít všechno balené?“ A ony jsou!
Vem si lopatku, ekotorbu a přijeď si nabrat některý z deseti druhů rejže (já myslel, že rejže je jen jedna – taková podlouhlá bílá – a hotovo!), těstovin, luštěnin, oliv, čajů... No, ceny jsou tam trochu vyšší (tak dvakrát až třikrát), ale dají se tam najít věci levné, dokonce levnější než u nás – třeba francouzský biokvočny jsou skromný jako paní Bovaryová.

No, ale dělám tu víc věcí, než že chodím po nákupech. Především se teda seznamuju. Všude a pořád. Seznamuju se s městem (brzo taky uvidíte, že stojí za to), s naším bytem (pořád ještě rozsvěcím světlo v chodbě místo na záchodě), s bretonským počasím (během deseti minut tu může třikrát zapršet, dvakrát svítit slunce a teploměry se můžou strhat běháním nahoru a dolů) s francouzským řádem pro všechno a pro všechny (pracovní doba bývá pevně daná a dodržuje se – rozumějte nepracuje se déle – a po mimo ní mají lidi buď la vie sociale nebo la vie privé – a oba mají jasné hranice), s byrokracií a administrativou (Redon je na hranici dvou regionů, takže kromě vlaků, které jsou naštěstí státní, tu nejezdí takřka žádná hromadná doprava, protože tu financuje kraj – a který to bude, to by se asi nedohádali), s tím, že tu nikdo nikam nespěchá (řekl bych, že v tomhle směru jsem se dokázal asimilovat téměř dokonale) a hlavně s lidmi. A těch je hodně. S mou pamětí na jména je to fakt oříšek, zatím je pro mě každý Francois nebo Jacquelline :-) A z toho všeho dohromady na mě skočila má první francouzská viróza. Ještě že jsem s sebou vzal ten rum. V kombinaci s horkým mlíkem a medem dělá z mého krku zase použitelný seznamovací nástroj.

A na závěr ještě jednou k těm pravidlům: Pravidla se vztahují i na návštěvy dobrovolníků. Můžu na bytě ubytovat jednoho člověka maximálně na týden. To v případě, že na bytě tou dobou nebude jiná návštěva a že s tím souhlasí ostatní spolubydlící. Pokud je osob víc, je tu k dispozici hostel (v koordinující organizaci) za 12€ na noc, ale maximálně na víkend. No, to trochu mění situaci, co? :-) Kdybych byl v Čechách, tak bych se na takové pravidlo vykašlal, ale tady ve Francii se pravidla neobcházej. Nejen proto, že by mě kvůli tomu mohli předčasně poslat domů, ale i proto, že to tu tak prostě funguje. No, jediné co s tím tady můžu udělat, je uspořádat proti tomu stávku :-)

Tak kolik jim dáme, Karle?

Tak už jsem tady! To je teda gól! Sedím si ve svém pokoji ve třetím patře celkem slušně samovětratelného paneláku (o tom až později :-)) v Redonu (někde v Bretani – při slově Bretaň se to ve mně chvěje zaručeně nejvíc, ale ještě nevím přesně proč :-)). To je ta hezčí stránka příběhu. Ta horší je, že sedím u počítače místo toho, abych objevoval krásy nejbližšího okolí. Ale na to dojde už brzy, asi tak za 30 minut :-)
Ale hezky po pořádku...
Znáte Karla a Karla? Dva řidiče z účastníků zájezdu. Pro nezasvěcené přikládám malou ukázku:



Několikrát jsem si na ně v průběhu cesty vzpomněl. Dávali nám dvacet, pak patnáct, pak se s námi ztratili a pak se nemohli dostat z péyage – ani jeden z platebních automatů jim tu závoru prostě neotevřel, ač všechna ostatní auta strávila u automatu max 15 vteřin. No, ale celou věc vyřešili elegantním způsobem – otočili se a jeli dvacet km zpátky na na východ, kde člověka ještě automat nenahradil. A jak to ještě všechno řešili společným plánováním – měl jsem kliku, že jsem seděl vepředu a mohl sledovat a poslouchat vývoj každé logistické kličky, kterou nás obdařili. A musím říct, že jsem se bavil tolik, že mi vůbec nevadilo takřka dvouhodinové zpoždění na příjezdu do Paříže.

Jediný nedostatek byl, že z Paříže jsem tím pádem viděl jen kus metra a krásný kolotoč před nádražím Montparnasse – jak stvořený pro Jesetera s Vojtou :-)


No a po třech hodinách v TGV (takové lepší pendolino, v němž člověk pozná, že jede 300km/h až když jede podél dálnice, v ostřejší zatáčce kouká do země nebo když mu v tunelu zalehnou uši) jsem vystupoval v Redonu. Až těsně předtím jsem si poprvé říkal: „Kruci, jaké to tady vlastně bude, jací budou ti lidi, co mě tu vlastně čeká?“ A začalo se mi chtít kakat :-) Do té doby (ač jsem to očekával tak týden předem), jsem byl v úplném klidu a nějak mi pořád nedocházelo, že jedu na rok pryč... No, ale zpátky k tématu. Nervozita ze mě spadla hned potom, co mě na nádraží kromě svěžího každodenního bretonského deštíku přivítalo 5 rozesmátých holek – to se mi asi stalo poprvé a naposledy :-) A pak to začlo...
Z Lydie (mé tutorky) jsem fakt nadšený! Stará se o mě jako o vlastního. Provezla mě autem po městě, ukázala mi centrum (skvostné), přístav (říční, ale skvostný), klášter (skvostný), la Fédé (kde budu pracovat) a prodejnu biopotravin, odvezla mě na večeři a pak mi předala pokoj (to celé stále za doprovodu ostatních holek, Vašku :-)) a řekla mi plán na zítra. Pak mě holky spolubydlící uvítaly Cidrem (takové pro Bretaň hodně typické a sakra dobré jablečné víno), já, aby se neřeklo, jim to oplatil českou Bechrovkou a bylo. No a večer jsem si v posteli přečetl putovní dopis od Ondry ze Zélandu, který tu na mě už čekal – celkem dobré překvapení! No, některé z vás už brzy taky zastihne...

No a o pokoji, výhledu, větrání, Redonu a lidech kolem až později, všechno má svůj čas. Nejdřív to musím aspoň trochu poznat. Nu, každopdádně se teď nesu na takové té vlně počátečního nadšení, kdy je všechno nové a úplně super. Tak doufám, že mi ještě chvíli vydrží, zatím mě to baví :-)
Mám se krásně, mějte se tak taky! :-)



Na závěr pohled z okna mého pokoje. Jo, není nad maloměsto,co říkáš Emo? :-)