O invazi, astronomii a ječící Ivce :-)

O tom, že jaro přišlo do Bretaně, už nelze pochybovat asi měsíc. Je to informace, co se celkem rychle roznesla široko daleko, především do mé rodné řípovitoblaníkovité (nebo braníkovité?) domoviny. Nelze však přičítat všechny zásluhy mému blogu Výrazně se na tom podílely i jiné komunikační kanály, jako třeba blog Editin, co povětrnostními podmínkami výrazně posiluje míru jarnosti toho mého.

Poslední čtyři víkendy jsem vlastně nedělal nic jiného, než cestoval s českými kamarády po zdejším okolí. Spolubydlící už si ze mě dělaj srandu, že jsem tu zahájil českou invazi a postupnou metodou „vaření žáby“ se snažím připojit Bretaň k zemím Koruny české. No nebylo by úplně od věci, kdyby se to povedlo. Ale k věci :-)

Posledními okupanty byli snoubenci Macháčkovi. Přijeli v období, kdy moje dlouhodobě kumulovaná nevyspalost vlivem několika posledních pařeb kulminovala, a proto jsem se s jejich entuziasmem „vidět celou Bretaň za dva dny“ těžko vyrovnával. Když člověk navíc vezme v potaz, že Ctirad vstává každý den do práce v šest hodin, marně jsem hledal argumenty pro svůj postoj, že vyrážet k moři v devět ráno je fakt brzo. Nezabral ani můj majstrštich s astronomickým časem (viz níže), takže druhý den (o nedělním ránu!) jsem kolem deváté už postával v pekárně čekaje na porci teplých baget.
Po snídani jsme vyrazili do centra Redonu, kterou jsme loudavou chůzi prošli za 20 minut křížem krážem. Tož jsme se vydali stopovat k moři. Vyjdeme z města a zvedneme palec. První auto jedoucí kolem zastaví, vykoukne z něj sympatická mladá slečna, co se nás ptá, kam míříme. Říkám, že kamkoliv k moři. A tož ona na to: My jedeme do Quiberonu, tak si naskočte. „Kurňa, to je klika!“ říkám si. „Nejhezčí pobřeží v okruhu 200 kilometrů a oni tam zrovna jedou!“ No po cestě nám ještě nabídly (ta slečna totiž jela na výlet s maminkou), že se k večeru vrací stejnou cestou do Redonu a že nás rády vezmou zpět, jestli chceme.
No není tohle z pr*ele klika? No řekněte...

No, vezmu ty dva dny letem bretonským světem: Prošli jsme se po pláži, po útesech, potkali gothicmetalového dudáka (fakt nekecám!), zdokonalili techniku koupání mezi kameny (takže příště, Vašku, žádný puchejře ani řezný rány), prošvihli jsme příliv na mont Saint Michel, měli ještě několikrát kliku při stopování, našli pár mušlí, porušili zákon o pití alkoholu na veřejnosti, našli pár krabů,
zahodili všechny mušle a kraby co jsme našli, potkali slovensky mluvícího francouze a řídili metro.

No, fakt jsme se nenudili. A nakonec to byla i sranda, takže jsem úplně zapomněl na to, že nejvíc ze všeho se mi chce spát...

A jak je to s tím astronomickým časem? No, je to jednoduchý: Bretaň se z geografickýho hlediska nachází na stejné úrovni jako Anglie, což znamená, že by tu mělo být o hodinu míň tak, jako v Anglii. Když navíc vezmeme v potaz fakt, že minulý víkend se posouval čas (z reálného na nějaký blbý imaginární letní) o hodinu dopředu, hnedle se nám z devíti hodin stane sedm. A to je sakra brzo! Nechápu, že je to nepřesvědčilo...

Tak Zdar!

Jo a přikládám i video. Tentokrát jsem měl tak motivovanou návštěvu, co točila všechny videa sama, já to jen nakrouhal...:-P