O mezinárodním projektu...

V poslednich deseti dnech jsem se zúčastnil jednoho suprového mezinárodního projektu. Byl to vlastně takový netradiční výměnný pobyt, jehož součástí bylo hned několik dobrodružných, ale taky humorných akcí. Uvedu jich několik pro nastínění charakteru celého projektu:

Prozkoumání starého a vyhlášeného keltského sídliště nedaleko Redonu, jež je podle mě slavné hned dvěma věcmi. Jednak je druhé největší v Bretani a jednak se na něm nedochovalo skoro nic.

Stopování v prudkém lijáku, které místo návštěvy Mont Saint Michelu skončilo ve vsi deset kilometrů od Rennes, odkud jsme vyráželi. Její jméno nám mělo jasně napovědět, že tam zatvrdneme na pěkně dlouho. Jmenovala se Betton a my jsme byli na kost prochcaní, než nám to došlo.

Troufalý pokus o ochutnání všech druhů belgických piv a omáček na hranolky. S omáčkama to skoro vyšlo, ale s těmi pivy jsem selhal. Dobrých deset jich bylo, ale od dokončení tohoto bláhového dobrodružství mě odradila hned první hospoda, co jsme navštívili. Jmenovala se Delirium a měli v ní přes dva a půl tisíce různých druhů piv. Z toho asi třicet točených. Ta druhá, ač krásně naleštěná a na první pohled zcela bezpečná, mě už jen utvrdila ve správném rozhodnutí. Piv v ní měli jen asi dvacet, ale jmenovala se Náhlá smrt.

Účast na jedné malé sobotní domácí párty, jejíž přípravy spočívaly ve vystěhování přízemí domu na dvůr, aby se tam všichni pozvaní vešli a naplnění jedné ze tří ledniček pivem od první po poslední přihrádku. Párty to nakonec byla, podle domácích, skromná. Přišlo jen šedesát lidí, po svých neodešel jen jeden (po nedělním poledni si pro něj musela přijet maminka) a druhý den ráno se podlaha vytírala jen šestkrát.

Jo, je to tak. Podle toho posledního odstavce asi mnoho z vás (tří,co tenhle blog pravidelně sledujete,) pochopilo, že se jednalo o projekt s Jeseterem. Minulý víkend přijel on sem (i s Ritou) a tento víkend jsem zase vyrazil já tam. Rita s Jeseterem přijeli stopem. Neuvěřitelně, za jeden den, s obrovskou porcí štěstí – z Belgicko-francouzské hranice až k nám do Redonu pod barák s jedním člověkem. Mělo mě napadnout, že výlet na Saint Michel stopem s nimi je pěkná blbost, protože všechno štěstí si vybrali den před tím. Pokud chcete vědět, jak se jim tu líbilo, pošlete Jeseterovi pár výhružných spamů, ať se nad sebou zamyslí (což evidentně neudělal od začátku prosince) a hodí zase jednou za uherský rok něco na blog.
No, ne, udělal! A to ještě dřív, než jsem tohle dopsal. No ale už to tu nechám, preventivně, aby to neflákal a viděl, že psát blog, to není jako práce s busolou, děti....
No, tak jsem to radši do Bruselu vzal vlakem s mezizastávkou v Lille, které vám doporučuju jednou navštívit. Krásné město plné starých domů a mladých holek, co samy lezou před foťák a pak vám do kapsy strkají email, abyste jim fotku poslali. Vašku, až přijedeš, uděláme si tam výlet :-)
No a v Bruselu bylo krásně. Strávil jsem tam tři noci, z nichž všechny tři jsem se aspoň trošku opil (když jsem už nechtěl, tak mě Jeseter přitlačil ke zdi s poznámkou, že bych ho pak pomluvil, že jsem tu zůstal jednu noc střízlivej a pak by za ním už nikdo nechtěl přijet). Strávil jsem tam dva a půl dne, v jejichž průběhu jsem viděl Brusel i Gent, snědl asi tři a půl kila hranolek a vaflí a navštívil Emu i všechny čtyři záchody v Jeseterově domě. A taky jsem měl sójovou svíčkovou. Tu vařila Ema. Jeseter k ní dělal speciální nevykynutý knedlík, jehož předností byla vysoká energetická vydatnost v poměru k celkem malému objemu. Ale byl moc dobrej. Jen by mohl v tý omáčce ležet dobrých šest hodin a dal by se z ní pak vytáhnout suchej. Nevím, třeba Jeseter vařil knedlík a vyšel mu nok...