O jmelí a interkulturních rozdílech

Tak jsem zjistil, že Francouzi jsou v něčem tak trochu Američani (alespoň dle stereotypů, které o Američanech mám): Skoro každý Francouz starší 18ti let má řidičák i vlastní auto (místní omladina se většinou zacvičuje se starou dvěstěšestkou či podobným „úsporným modelem), kterým je schopný jet večer do baru, i když to má 200 metrů od domu. Pozdrav se taktéž skládá z „ahoj“ a „jak to de?“ – zcela zřetelná podobnost s americkým „Hi,how are you?“ – a stejně tak často bez patrného zájmu o odpověď („jo, jde to dobře, ale nevím, proč ti to vlastně říkám, jelikož už se zdravíš s člověkem vedle mě a pokládáš mu stejnou otázku“). Ve Francii je druhá nejhustší síť Mcdonaldů – kterým Francouzi říkají rozkošně „Magdo“ – na světě. Asi netřeba dodávat, kde jich je nejvíc.
Pokud si něco půjčujete, pronajímáte, organizujete, čeká vás spoustu papírování (hlavně pojištění a lékařská potvrzení), jehož cílem je vyhnout se situaci, že se něco stane a někdo vás za to zažaluje („Můj manžel umřel na selhání srdce při hraní bowlingu? Jaktože mohl hrát bowling ve vaší asociaci? Jaktože jste ho nechali hrát, aniž jste měli v ruce potvrzení od jeho osobního lékaře, že jeho srdce je v pořádku?“). Pořád se najde dost takových, kteří žijou v přesvědčení, že jsem přijel z Československa. Na Halloween nám na dveře buší děti, které po otevření roztáhnou igelitku s nevinným úsměvem a v očekávání, že do ní naházíme pár sladkostí („Proč kruci neřeknou aspoň básničku? Nebo alespoň blbé Bububu? Možná by stačilo i ,dobrý večer´...“). A o vánocích nosí dárky Père de Noël („vánoční taťka“), jehož taťkovské panděro a červený kožich hodný laciné striptýzové tanečnice velmi silně připomínají toho Amerikou zprofanovaného Santu Clause. Dárky děcka samozřejmě nacházejí až pětadvacátého ráno.

Dnes jsem se byl projet na kole podél řeky. A díky jedné věci jsem si připadal jak na projížďce okolím Janovic – na stromech je tu spousta jmelí. No, blíží se čas Vánoc, tak jsem ho domů přivezl spoustu. A ani to nestálo moc práce. Všechno jsem ho otrhal ze země. V Čechách to vždycky stojí daleko víc úsilí, protože u nás je všechno jmelí tak do pěti metrů výšky očesáno vánočními stánkaři. Tady ho žádní stánkaři nečešou, protože by ho nikdo nekoupil. Tahle tradice tady prostě neexistuje.
Jak jsem tak to jmelí česal, říkal jsem si: „zaplať pánbůh za ty interkulturní rozdíly...“