Jak jsem myslel, že jsem viděl kus světa...

Minulý týden jsem se zúčastnil povinného semináře pro zdejší dobrovolníky. I když jsem neměl jet daleko (jen asi 150 km na protější pobřeží), těšil jsem se, že zase zažiju něco nového. Redon je vážně maloměsto a když má člověk chuť vyrazit za zábavou, musí za devatero hor a lesů. A navíc jedeme na pobřeží, říkal jsem si, takže to bude super!
Hodně mě překvapilo, když jsme po příjezdu do St. Brieuc byli transportováni 50 km do vnitrozemí do malé vísky čítající asi tak 1000 obyvatel. Ta kromě francouzského smyslu sdružovat se (v obci existuje 22 asociací – celkem slušné skóre na 1000 lidí, ne?), jediného kostela a malého baru nepostrádala ani typický mrtvolný klid. No to nás ta Unie zase pěkně doběhla, říkal jsem si po příjezdu....
Čekal jsem živý seminář plný her a pohybu a musím říct, že po celkem asi 60ti hodinách sezení na židli (během šesti dnů) si můj zadek stěžoval hlasitěji, než po týdenním cyklovýletu s Kozlíkem. Vesnici jsem viděl za světla poprvé až poslední den, když jsme z ní odjížděli – a to fakt nekecám!



Na semináři nás bylo skoro třicet, z toho z každé země tam byl jeden, výjimečně dva lidi. Jen Němců tam bylo sedm. Byli celkem milí, některé z nich se chystám i navštívit, ale ten jejich jazyk... Člověk si při takové koncentraci musel dávat sakra pozor, kam si při obědě sedá, aby nemusel celé dvě hodiny a čtyři chody (Proč se tu oběd stává společenskou událostí, asi nemusím vysvětlovat) koukat do talíře, nebo po vejrech, protože neumí německy ani slovo. Jednou jsem tu chybu udělal a pochopil jsem, proč po vydání utrpení mladého Werthera spáchalo tolik lidí sebevraždu. Kdyby to Goethe napsal česky nebo francouzsky (nebo v jiném jazyce, jež zní na poslech veseleji – tedy v jakémkoliv), nikdo by ho dneska neznal. Nebýt francouzského lektora, který se nás snažil celý týden bavit třemi německými slovy, které nejspíš pochytil na předchozím semináři (jmenovitě: raus, scheisse a achtung), podařilo by se mi němčině celkem dobře vyhnout.
Takže abych se vrátil zpět, co do národností (ehm...) jsme byli opravdu bohatou skupinou. Už mám kamarádku z Ruska, co mi ukázala super fotky od Bajkalu. Už vím, jak se finsky řekne cikán a jak se stane, že finský kluk, takřka albín, dostane takové slovo jako přezdívku. Už vím, jak je možné, že Jordánka může být křesťanka a umí mluvit rusky. Taky už umím říct norsky na zdraví a vím, jak se estonsky řekne kočka. Vím, jak je možné, že turecké holky toho ví o EU víc, než dvacet EUropanů dohromady a taky chápu, proč do EU nechtějí. Taky jsem zjistil, že existuje alespoň jeden Ital, co umí mluvit nejen anglicky, ale i francouzsky. A taky vím, že je pořád ještě hodně Španělů, co nemluví ani anglicky, ani francouzsky. A dokonce ani italsky. Taky vím, jak se pečou jablka v karamelu a už poznám rozdíl, když mluví Brit a když Američan. A taky vím, že tuhle dovednost budu dál cvičit, protože oba pracují v Rennes (co by kamenem dohodil) na stejném projektu a mají velký dům s prázdným pokojem pro hosty (hned příští víkend to využívám). A taky mám konečně kamarádku od Mělníka :-)

A taky jsem po dlouhé době viděl mont St. Michel a už vím, proč se tam ztrácí turisti. A když přijedete, tak se tam s vámi vydám znova a tuhle historku vám řeknu.

A taky jsem si po návratu dom přečetl Jeseterův článek o jeho spolužácích a zjistil jsem, že jsem v porovnání s ním zase viděl hovno...