Jak jsem jel na výlet a zamiloval se...

Tak na to konečně došlo... Po měsíci tady jsem měl konečně strávit víkend v městě větším než je Redon, jehož centrum plouživou chůzí přejdete za 3 minuty a jehož největší a nejpopulárnější bar je o páteční špičce zaplněný asi tak, jako janovická Rychta každé všední dopoledne. A tím městem je Rennes.


Zvětšit mapuRennes je takové menší Brno. Je to univerzitní město a všichni v okolí ho považují za krásné a dynamické. A v tom menším Brně se ukrývá malý byt Madli (estonské kamarádky naší Zeidy), jež nám v pátek potvrdila, že nás ráda o víkendu uvítá. Ukuli jsme rychlý plán, že vyrazíme v sobotu v poledne (potom, co skončím v práci) a cestou stopem ušetříme peníze na večerní party.

Byl jsem překvapený, že na můj návrh jet stopem holky jednohlasně kývly. A tak jsme se rozdělili do dvojic a dali se do toho. Musím říct, že jsem si hned zkraje vzpomněl na Jesetera. Za hustého deště jsem stál u silnice se zdviženým palcem a rozmoklou cedulkou s nápisem Rennes a cítil, jak se mi blahem a nedočkavostí stahují půlky. Po měsíci první pořádný výlet!

Ferah, naštvaná potom, co na mě musela skoro hodinu čekat v dešti (dohodli jsme se, že až skončím v práci, potkáme se rovnou na kraji Redonu, ale každý jsme mluvili o jiném místě a pár minutek trvalo, než jsem ji našel :-) ), co minutu klela, že tohle nemá smysl, protože je zima a prší a nikdo nás nevezme. Nenechala se utěšit ani mým vyprávěním o tom, jak jsme s Edit ve dvě hodiny ráno stopli v Drážďanech Rumuna, co nás odvezl až domů a že na toho správného řidiče se vždycky chvilku čeká. Díky bohu, nečekali jsme ani půl hodiny. Celkem se mi ulevilo. Ferah je totiž univerzitní skoromistryní Turecka v taekwondu a já jí bez ustání tvrdil, že jsem si jistý, že nás během pár minut někdo vezme.
Rennes je fakt super! Krásné město, co má tytéž vlastnosti, které mám tolik rád na Brně: je dost velké na to, aby se v něm člověk nenudil a akorát na to, aby se dalo přejít pěšky. A dost malé na to, aby se v něm potkávali lidi, kteří se znají:

V sobotu k večeru jsme byli celkem hladoví. Zapomněli jsme totiž, že dušičky jsou ve Francii státním svátkem a všechno (VŠECHNO!) je zavřené. Nejen obchody, ale i všechny velké (u nás takřka non-stop otevřené) obchodní domy, dokonce taky informační centra a, věřte nebo ne, i veřejné záchody! No a po cestě k Madli jsme potkali paní, co si nesla bagety. Když jsme se zeptali, kde je v tuhle dobu sehnala, odkázala nás na nedaleké pekařství. Ale ať si prý pospíšíme, jelikož je tam pár posledních. Pospíšili jsme si a chytli čerstvé :-)
No a když jsme se v neděli odpoledne vraceli z centra, zastavila nás na ulici ta samá paní: „Tak co, chytli jste včera ty bagety? Já na vás večer myslela, jestli jsem vás poslala dobře a jestli jste to našli...“ Neuvěřitelné... Byl to pro mě druhý impulz, proč si Rennes oblíbit.

Tím prvním byl zrod mé nové lásky. Když jsem v neděli ráno stál před pekařstvím ve frontě na bagety a koukal, jak nikdo nikam nespěchá, jak se dávají do řeči lidi, kteří se vůbec neznají a pozoroval všechny ty dobroty, které jsem o pár minut později snídal, a pak platil pekařce, co mi s úsměvem na rtech přála hezký den, přišlo to jako blesk z čistého nebe. Tam jsem se zamiloval do francouzských pekařství!
Jsou fakt okouzlující. Překvapuje mě, že žádná globalizace, žádný tržní či politický systém je nepřipravily o poetiku, kterou tam člověk může zažívat den co den. Jsou jako mezera v realitě, kde se zastavil čas.
A když jsem pak ráno šel zpět s tím teplým pečivem a po cestě mě minul starší pán na kole, co měl v nosiči skříplé dvě bagety a noviny, říkal jsem si: „Jo, tak takhle chutná Francie!“