Nos Enfants Nous Accuseront

Aneb jak jsem včera poprvé navštívil Redonské kino.

Francií od začátku listopadu probíhá dokument Jeana-Michela Jauda o biopotravinách a hodně se tu o něm mluví. S jednou kopií filmu včera do Redonu zavítal i sám autor, tak jsem si řekl, že i přes stále velké mezery ve francouzštině u tohohle musím být, i kdybych z toho měl pochytit jen pár slov.
O tom, že tenhle film tu budí opravdu hodně pozornosti, mě přesvědčilo i do posledního místa zaplněné kino, což je prý v Redonu opravdová rarita.
No a protože nevím, zdali tenhle film vůbec překročí hranice Antverp či Alp, dovolím si tu, Kůčo, kromě zážitků i malou recenzi :-)


Nos Enfants Nous Accuseront (aneb „Naše děti budou vinit nás“) je vlastně takovým dokumentem, odehrávajícím se v jihofrancouzských obcích Gard a Barjac. Jejich zastupitelé se rozhodli změnit stravovací návyky v místní školní jídelně (která zároveň vaří pro místní důchodce) a začít vařit pouze z biopotravin. Film zachycuje nejen proces přechodu z normální stravy na bio a všechny procedury s tím spojené, ale taky reakce a komentáře dětí a rodičů a jejich osobní vztah k biopotravinám. Tato dokumentární část je pak zasazená do kontextu problematiky tradičního a bio zemědělství na globální úrovni. Ve filmu tak člověk může vidět záběry z konference o biopotravinách v sídle UNESCO, jednání zastupitelů Barjacu s místními zemědělci (a to jak klasickými tak bio), ale taky třídní schůzky, na nichž autoři projektu obhajují své záměry, nebo děti okopávající školní záhon a dychtivě konzumující plody své práce. Ve filmu je však spousta informací a záběrů, které bych se nebál označit za klišé. Na počátku člověk obdrží spoustu „strašidelných“ informací, jejichž pravdivost asi nikdy nedokážeme ověřit, jako například: „Každoročně v Evropě umře 100 000 dětí v důsledku chorob vyvolaných poškozeným životním prostředím,“ „Ročně se na světě použije tolik a tolik tisíc tun pesticidů.“ nebo: „Globální oteplování je ze 30% způsobeno tradičním zemědělstvím.“ Pak následuje seznam všech škodlivých látek ukrývajících se v banánech a párcích pocházejících s tradičního zemědělství, který je doplněn záběry na děti, které tyto banány a párky bezstarostně pojídají. Nelze opominout ani dojemné výpovědi lidí, kteří v důsledku chemického hospodaření v tradičním zemědělství onemocněli různými chorobami nebo vlivem užívání insekticidů přišli o dítě. Teď nejsem ironický, výpovědi podkreslené dlouhými záběry a vhodnou hudbou na mě vážně působily velmi silně. Na druhou stranu jsem si, pohlcený rozčilením na režiséra“ kladl otázku: „Proč to ze mě kruci tak ždíme? To nemůže být trochu víc objektivní a méně propagandistický?“
No a teprve na konci diskuse, která následovala po skončení filmu, jsem pochopil, že vlastně nemůže a že je to tak v pořádku. Jean-Paul Jaud není člověk, co by toho o bio či eko věcech věděl nějak moc. Spíš je to člověk, který umí zacházet s kamerou. Pracuje totiž pro francouzský Canal+, kde režíruje sportovní přenosy. Před čtyřmi roky onemocněl rakovinou a tehdy se rozhodl pro změnu životního stylu a začal jíst jen bio věci. Tvrdí, že jeho každoroční zdravotní testy jsou rok od roku lepší a po mnoha letech se dostal do figury, jakou měl v dobách svých studií. Věří, že je to hlavně zásluhou změny stravovacích návyků a má potřebu toto své poselství sdělit. Musím říct, že když jsem se zpětně podíval na film v tomhle kontextu, dokážu respektovat způsob, jakým film pojal a hodnotím ho jako dobrý. Není to film obsahující mnoho informací a různé úhly pohledu, vytvořený odborníky, ale spíš dokument o tom, že když člověk věří v bio, dokáže realizovat super „bioprojekt“. A taky je to sdílná a barvitá výpověď člověka, který věří, že mu biopotraviny změnily život.
Ještě jedna věc mě jako nefrancouze na filmu fascinovala. Je to, pro mě typicky francouzská, schopnost scházet se, organizovat se, neustále schůzovat a to všechno ve vší vážnosti a důstojnosti. Nejen s respektem k tomu, co dělají ostatní, ale i s vědomí hodnoty toho, co dělám já. To je věc, kterou se od Francouzů chci naučit :-)
Ale nejvíc mě na celém večeru potěšilo, že jsem minimálně polovině opravdu rozuměl! :-)