O fikci, realitě a drobných radostech

Už se mi párkrát stalo, že reakcí na to, co jsem tu napsal, bylo: „Ty vogo, tam je to super! Už se těším, až tam přijedu a všechno to uvidím.“ Přemýšlel jsem, proč se tak děje a došlo mi, že výběrem témat, o kterých tady píšu, se mi povedlo (alespoň u některých lidí) vytvořit takovou pěknou mediální bublinu o tom, že Redon je takový poloráj na zemi...

Tak jsem se rozhodl, že je na čase vydat se jinou cestou. Co kdybych po vzoru francouzského nového románu zdlouhavě a nudně popisoval všechny zdlouhavé a nudné události mého každodenního života tady, které se odehrávají ve všech těch zdlouhavých, nudných a ošklivých ulicích Redonu včetně každého kroku z patnáctiminutové chůze podél hlavního tahu Redonem, kudy chodím denně do práce? Vyvolal bych tím reálnější představy o svém životě tady? A chci to vůbec?

Asi se mi po měsíci povedlo překonat prvotní fázi ostychu a začal jsem si užívat věcí kolem a vstřebávat je všemi póry. Poslední dny se snažím využít každé příležitosti vyzkoušet si něco nového a i když se večer cítím opravdu unavený, mám pocit, že nemám dost :-) A čím víc věcí dělám, tím víc energie mám...

Minulý týden jsem taky začal nabývat pocitu, že si tu začínám nacházet svoje místo.Začaly přicházet takové ty všední události, které mě baví a které mi dávají smysl. V práci jsem se konečně dostal do kontaktu s děckama a myslím, že s nima zrealizuju i nějaké aktivity – konečně k tomu budu mít příležitost. Taky jsem se asi definitivně smířil s tím, že to nebude hlavní náplň mé práce tady a začal jsem to vnímat jako příležitost dělat jiné věci, které mě taky budou bavit. V prosinci tu například proběhne série divadelních představení (něco jako Adventní kalendář) a já budu mít možnost si vyzkoušet všechny možné činnosti, které k tomu patří od výroby kulis přes prodej svařáku ve stánku až po zvukovou režii. No, v nejhorším případě se někdo pozvrací, na někoho spadne polystyrenová sfinga a jedno představení bude pantomimické... Taky tu asi povedu kurz pletení pomlázky. Jsou z našich Velikonoc úplně na větvi a koncem března chtějí na toto téma dělat cirkusové představení :-) Pořád se mě ptají: „A to se to těm holkám líbí?“. Do nekonečna vysvětluju že ano! A když ani to nezabere, zavedu řeč na morální vyspělost našeho národa a rovnost příležitostí i o tradičních pohanských svátcích, kdy holky mají zmalované zadky a kluci jsou mokrý od hlavy až k patě.

Taky se nám povedlo dopsat projekt na výměnu. Byla to sranda, jak je člověk zvyklý na Jesetera, Edit a Vaška na hodně dobře zaběhnutou spolupráci, která mezi námi fungovala a najednou to píše s jinýma lidma a v jiném stylu. Je to zase nová zkušenost, že to jde dělat i jinak a taky je to dobře. Třeba když jsme lepili žádost: bylo to ctrl+c, ctrl+v v reálu, no posuďte sami: Ale bavilo mě to a myslím, že nám to spolu půjde. A musím říct, že jsem na nás hrdý, páč je to celé ve francouzštině :-)

Jo a začal jsem chodit na volejbal, každou středu večer. Je to skupina otevřená lidem všeho věku, pohlaví i úrovně (volejbalové i morální). A hned první večer jsem se tam fakt hodně nasmál. Když jsem tam přišel, řekli mi, že ode mě potřebují „le certificat medical“. Nevěděl jsem, co to je a na co to je a tak jsem si to nechal vysvětlit: Čeká mě návštěva doktora, kde za 20 euro udělám 10 dřepů, on mi změří tlak a tep a dá mi razítko na to, že jsem způsobilý hrát volejbal a stát se členem redonské asociace rekreačních hráčů volejbalu. Občas, tváří v tvář francouzské byrokracii nabývám pocitu, že Česká Republika je hodně punková země a já jsem na to hrdý. Ještě, že mám to super evropské pojištění, které mi těch 20€ proplatí. Protože jinak bych tu asi založil Asociaci hráčů volejbalu Vrchotových Janovic, kteří takové potvrzení nepotřebují.

Jo a v pátek chodím občas na lekce cirkusu. Ale protože je to součást la Fédé (kde pracuju) a chodím se tam jako jenom dívat, k doktorovi nemusím. Protože kdyby ne, musel bych tam jít dvakrát pro dvě různá potvrzení pro dva různé sporty. Je to vážně ujetý :-)

A rozhodl jsem se, že si pořídím kolo. Slyšel jsem, že se tu dá pronajmout kolo za 4 eura na měsíc, tak to jdu zítra prubnout.

Jinak už se mi občas stane, že na ulici potkám někoho známého. A minulý týden jsem pražil kaštany, vařil kaštanovou marmeládu, zahrál si badminton, připravoval s dětma Halloweenskou party, vyráběl kulisy pro divadlo a taky se mi povedlo projít zavřeným oknem. Teda ne doslova, okno zůstalo ve futru, jen jsem na něm vyrobil krásnou pavučinu. Trošku mě bolí nos a koleno, ale jinak žádný problém. Tady je všechno pojištěné (někdy dokonce několikrát) a „vlastně se vůbec nic neděje, protože takové věci se stávají...“ Jo, začínám se tu vážně cítit dobře. I když mi některé věci pořád schází. Ale přicházejí zase jiné, které taky nejsou špatné...