Tak kolik jim dáme, Karle?

Tak už jsem tady! To je teda gól! Sedím si ve svém pokoji ve třetím patře celkem slušně samovětratelného paneláku (o tom až později :-)) v Redonu (někde v Bretani – při slově Bretaň se to ve mně chvěje zaručeně nejvíc, ale ještě nevím přesně proč :-)). To je ta hezčí stránka příběhu. Ta horší je, že sedím u počítače místo toho, abych objevoval krásy nejbližšího okolí. Ale na to dojde už brzy, asi tak za 30 minut :-)
Ale hezky po pořádku...
Znáte Karla a Karla? Dva řidiče z účastníků zájezdu. Pro nezasvěcené přikládám malou ukázku:



Několikrát jsem si na ně v průběhu cesty vzpomněl. Dávali nám dvacet, pak patnáct, pak se s námi ztratili a pak se nemohli dostat z péyage – ani jeden z platebních automatů jim tu závoru prostě neotevřel, ač všechna ostatní auta strávila u automatu max 15 vteřin. No, ale celou věc vyřešili elegantním způsobem – otočili se a jeli dvacet km zpátky na na východ, kde člověka ještě automat nenahradil. A jak to ještě všechno řešili společným plánováním – měl jsem kliku, že jsem seděl vepředu a mohl sledovat a poslouchat vývoj každé logistické kličky, kterou nás obdařili. A musím říct, že jsem se bavil tolik, že mi vůbec nevadilo takřka dvouhodinové zpoždění na příjezdu do Paříže.

Jediný nedostatek byl, že z Paříže jsem tím pádem viděl jen kus metra a krásný kolotoč před nádražím Montparnasse – jak stvořený pro Jesetera s Vojtou :-)


No a po třech hodinách v TGV (takové lepší pendolino, v němž člověk pozná, že jede 300km/h až když jede podél dálnice, v ostřejší zatáčce kouká do země nebo když mu v tunelu zalehnou uši) jsem vystupoval v Redonu. Až těsně předtím jsem si poprvé říkal: „Kruci, jaké to tady vlastně bude, jací budou ti lidi, co mě tu vlastně čeká?“ A začalo se mi chtít kakat :-) Do té doby (ač jsem to očekával tak týden předem), jsem byl v úplném klidu a nějak mi pořád nedocházelo, že jedu na rok pryč... No, ale zpátky k tématu. Nervozita ze mě spadla hned potom, co mě na nádraží kromě svěžího každodenního bretonského deštíku přivítalo 5 rozesmátých holek – to se mi asi stalo poprvé a naposledy :-) A pak to začlo...
Z Lydie (mé tutorky) jsem fakt nadšený! Stará se o mě jako o vlastního. Provezla mě autem po městě, ukázala mi centrum (skvostné), přístav (říční, ale skvostný), klášter (skvostný), la Fédé (kde budu pracovat) a prodejnu biopotravin, odvezla mě na večeři a pak mi předala pokoj (to celé stále za doprovodu ostatních holek, Vašku :-)) a řekla mi plán na zítra. Pak mě holky spolubydlící uvítaly Cidrem (takové pro Bretaň hodně typické a sakra dobré jablečné víno), já, aby se neřeklo, jim to oplatil českou Bechrovkou a bylo. No a večer jsem si v posteli přečetl putovní dopis od Ondry ze Zélandu, který tu na mě už čekal – celkem dobré překvapení! No, některé z vás už brzy taky zastihne...

No a o pokoji, výhledu, větrání, Redonu a lidech kolem až později, všechno má svůj čas. Nejdřív to musím aspoň trochu poznat. Nu, každopdádně se teď nesu na takové té vlně počátečního nadšení, kdy je všechno nové a úplně super. Tak doufám, že mi ještě chvíli vydrží, zatím mě to baví :-)
Mám se krásně, mějte se tak taky! :-)



Na závěr pohled z okna mého pokoje. Jo, není nad maloměsto,co říkáš Emo? :-)