Můj první bretonský festival

Jak už to tak u pracujících bývá (je to sranda, řadit se do téhle kategorie), neděle se stává příhodným dnem k odpočinku. A pokud je člověk navíc pracujícím ATEISTOU, může v neděli místo návštěvy kostela vyrazit na výlet. Ten náš začal již v 8 ráno (pravdu jsem začal mluvit o odpočinku?). Po sobotní návštěvě kubánského baru v sousedním regionu (asi 15 minut chůze od našeho bytu, je to ale těsně za řekou, kde už Redon není Redonem, ale stává se z něj St. Nicolas de Redon a kde krajem není Bretaň ale Pays de la Loire – to jen pro pořádek), se nám vstávalo z postele asi stejně těžko jako Ctiradovi od stolu po osmi pivech. Ale vidina návštěvy tradičního bretonského festivalu nás vykopala z pelechů.



Kolem deváté jsme naskočili do auta, jež řídila Gaellanne, kamarádka mého tutora, která jela na festival a měla volná místa v autě. Spolu s ní v autě seděl Samuel – kluk z USA, který přes týden studuje v Bordeaux a o víkendu cestuje po Francii. Včera jel kolem a náhodou se dozvěděl, že kousek odtud bude v neděli tradiční festival a náhodou narazil na Gaellanne, která ho vzala s sebou. No a do toho jsem naskočil já, Turka Ferah a Estonka Zeidy a v tomhle multikulturním složení to hasili vstříc udržování bretonských tradic.
Do Pelliacu jsme dorazili asi tak v půl desáté ráno. Chtěli jsme stihnout Balade chanté – průvod jdoucí krajinou a zpívající tradiční bretonské písně. Místní šéfové parkovací logistiky se nám vysmáli, že jsme přijeli trochu pozdě. Průvod sice začíná v 10, ale od půl deváté se sedí ve společenském sále a pilně se nacvičuje. Zdatní bretonští pěvci předzpívávají ze zpěvníku čítajícího asi tak 60 halekaček, který si lze zakoupit u vchodu za 2 eura, a všichni ostatní sborově opakují. My jsme přišli v půl desáté a ani jsme si nekoupili zpěvník. Průšvih, říkal jsem si. Ale nakonec nebyl.
Po desáté jsme se všichni vyřadili do průvodu a vyrazili jsme jednotným krokem do přírody. Chudák Zeidy začala hekat ještě před začátkem, když se dozvěděla že naše procházka má předem vytyčenou desetikilometrovou trasu. Odhadem nás bylo tak něco přes pět set, většinou důchodců (ti běhali, že jsem čuměl) či rodin s dětmi (omladiny by se člověk nedohledal, holt místní teenagerstvo nemá moc o tradice zájem). No a pak to začalo – jeden začal předzpívávat a ostatní opakovali. Vzhledem k tomu, že se každá sloka opakovala zhruba desetkrát, chytali jsme se celkem dobře i bez zpěvníku. Abych řekl pravdu, mělo to celkem sílu, když taková grupa lidí jdoucí přírodou společně zpívá – je to vlastně takový vytuněný prvomájový průvod. V průběhu deseti kilometrů aktivita účastníků uvadala. Ha, říkal jsem si, tak ono to nebude s těmi tradicemi tak slavné. To jsem ale nevěděl, že si šetří síly na závěr. Při návratu jsme se těsně před městem (tou dobou už zcela zaplněným trhy a lidmi) zastavili, povinně jsme se všichni museli chytit do řetězu, zpívat co nejhlasitěji (a že nás kontrolovali, jestli to neflákáme) a za chůze vydupávat rytmus. Asi nějaký pozůstatek po napoleonově Armé du nord, či co. Mé poznámce, že v Čechách je zakázáno jít přes most jednotným krokem a že na to máme zákon, se lidi kolem buď tiše divili, nebo se mi prostě vysmáli. Holt jiný kraj jiný mrav.
Za zvučného zpěvu jsme dopochodovali na náměstí, dostali zadarmo polívku, a sledovali, jak si pár nejotrlejších důchodců na závěr ještě střihlo několik tradičních tanců. No a pak teprve začal ten festival :-)

Odpoledne se jedly kaštany, palačinky (asi to nejtradičnější v celé Bretani), pil se cidre, hojně (a na několika místech zároveň) se koncertovalo a prostě se slavilo. My jsme v naší multikulturní bandě obcházeli všechny stánky a degustovali tradiční krmivo (každý stánkař vám s úsměvem dá ochutnat, i když nemáte zájem si nic koupit).



No a došlo i na tanec. Během odpoledne se na různých místech tančily v různě velkých skupinách bretonské tance. Většina se tančí v kruhu a když se někdo chce přidat, musí prostě hupsnout mezi ostatní. Tak jsem po chvilce koukání, dychtiv okusit něco z místního folklóru, neváhal a prostě vpadnul mezi tanečníky (přesněji řečeno tanečnice – dva kluci vedle sebe tancovat nemůžou, to je nepsaný zákon). Ani jsem si nestihl všimnout, že jsem v kruhu byl zdaleka nejmladší a taky zhruba o hlavu až dvě vyšší, než všichni ostatní (říká se tu, že to je chudobou, ale i tak mě fascinuje, že ti Bretonci jsou takoví menší než průměrný Čech...). Po chvilce se přidaly i holky a tak jsme tam skotačili všichni pohromadě.
A byli bychom tam skotačili až do svítání, kdyby Samuelovi nejel vlak zpět do Bordeaux.